Co dávat na blog o radosti v čase války?

Respektive, co vůbec psát a jak v čase války, když se to přímo netýká informací o aktuálním dění? Je zase po půlnoci, sedím tady nad jedním psacím projektem a nejsem s to vyťukat na klávesnici slova, která bych prakticky okamžitě nevymazala. 

Když do nich dám něco o Ukrajině, věty mi přijdou mělké a směšné, jako většina věcí, které teď kolují po internetu. Když do nich nedám nic, přijde mi zbytečné je psát. Přijde mi zbytečné v té práci vůbec pokračovat. 

Jsem rozpolcená a emočně nevyrovnaná jako Instagram, kde se objevují šílené fotky z Ukrajiny a vedle nich nohy a koktejly na plážích. 

Střídá se ve mně smutek, strach, bezmoc, hrdost a dojetí nad tím, že v Česku se vybrala MILIARDA! MILIARDA! na pomoc Ukrajině, chvíle, kdy mě nic moc netěší, s přesvědčením, že to nějak - spíš lépe než hůř - dopadne a odhodláním, že prostě musím a chci pokračovat ve svých každodenních činnostech, které čítají psaní, protože mě – trochu - uklidňují. Ačkoliv témata, která jsem si na začátku roku napsala do diáře, že bych ráda zpracovala, teď působí maximálně banálně. Jsou ... jedno.  

Už podruhé za čtyřiadvacet měsíců jsem vděčná, že většinu dne mám vedle sebe dvě malé děti, kterým mažu svačiny, peču, házím balony a chráním je před utopením, čímž pádem mi nedovolují dočíst dál než do druhého odstavce článku a proklikat se k víc než pěti fotkám ukrajinských miminek, co se narodily v krytech, otcům, kteří odcházejí bojovat za svou vlast. Chrání mě od proscrollování se do absolutní agónie. Jsem vděčná, že moje děti jsou ještě ve věku, kdy jim nemusím nic vysvětlovat, jsem vděčná za jejich smích u Cocomelon, který jim pouštíme v televizi, zatímco zprávy si čteme každý na svém mobilu. Jsem vděčná, že to všechno, co se teď děje v Evropě, sleduju z odstupu přes půl planety, kde je novinovým headlinem zpráva o deštích, i rozervaná, že zatímco všichni moji kamarádi pomáhají, já jsem akorát poslala peníze. Jsem vděčná, že dálka malinko ředí můj strach, i za to, že nezředila pocit, že se mě to týká.   

Ale pak přijdou večery a dlouhé noci po kávě ve čtyři odpoledne. 

Realita drobné práce a psaní blogu, který má v názvu slovo radost. Realita toho, co se děje v Evropě i šílené uvědomění, že války tu byly vždycky, jen žádná nebyla tak blízko, a tedy že i pro mě má lidský život hodnotu odvíjejí se od vzdálenosti vůči mému životu. 

Když jsem minulý týden psala tento post o dějinách a poté ho chtěla sdílet s fotkou a linkem na Instagram, připadalo mi to tak nepatřičné, že jsem to nakonec neudělala. Vůbec psaní o sobě mi teď připadá nepatřičné ... jako mi vždycky přišlo, jen teď nějak víc.

Můžu veřejně? Měla bych? Musím? 

Jaká témata vybrat a jak psát, aby mi to nepřišlo malicherné, hloupé, abych se za sebe, až se na tohle jednou podívám, nestyděla?