READ MY NOTES: Mezi dvěma světy

19.07.22


Tak ano - asi jsem po Lidstvu našla knihu, kterou tento rok postavím ještě výše než dílo Rutgera Bregmana. Suleika Jaouad napsala autobiografický román o tom, jaké to je, když sotva dokončíte prestižní americkou univerzitu, zamilujete se, odstěhujete se za prací do Paříže (a on za vámi), lékaři vám sdělí zdrcující diagnózu. Místo kariérního postupu vás čeká chemoterapie, místo zamilovaného objevování Evropy návrat k rodičům do dětského pokojíčku, hadičky, injekce, nekonečné střídání vděčnosti a naštvanosti a místo budoucnosti se vynořuje jediná otázka: Umřu? Celá Suleičina kniha, o kterém jsem napsala tady, je jeden velký výpisek. Ale tohle jsou pasáže, které se mnou pohnuly nejvíc. 

Jste-li pacient, neustále se po vás chce, abyste sledovali své tělo, mluvili o něm a sdělovali, co jste zjistili: Jak se cítíte? Jaká je ta bolest na stupnici od jedné do deseti? Nějaké nové symptomy? Cítíte se připravená jít domů? Chápala jsem teď, proč tolik spisovatelů a umělců psalo své paměti, když je postihla nějaká choroba. Poskytuje to jistý pocit kontroly, způsob, jak přetvořit okolnosti podle svých vlastních pravidel a svými vlastními slovy. "To literatura nabízí: jazyk dost silný na to, aby vyjádřil, jak to je," napsala Jeanette Wintersonová. "Není to místo, kde věci schováváte. Je to místo, kde věci nacházíte."

Hrdinovo putování je jedním z nejstarších vyprávění v literatuře. Přeživší, stejně jako hrdinové, prošli ohněm smrtelných nebezpečí a podstoupili ty nejnemožnější zatěžkávací zkoušky. Navzdory všemu vytrvali, stali se lepšími, se zahojenými šrámy z boje zocelenějšími. Jakmile bylo vítězství zajištěno, vrací se do obyčejného světa změnění, s nahromaděnou moudrostí a obnoveným vděkem za život. V průběhu posledních několika let mě toto vyprávění bombardovalo, sledovala jsem ho ve filmech a v knihách, kampaních za získání peněz na to či ono a v přáních, abych se uzdravila. Je těžké neujíždět na takových klišé, když jsou v kultuře tak zakořeněná. Může být ale ještě těžší se s nimi vnitřně neztotožnit a nemít potřebu jim dostát.

Té noci začnu myslet na to, jak propustná je hranice mezi nemocnými a zdravými. Nejsou to jen lidé jako já a Bret, kteří existují v divočině přežívání. Jak žijeme déle a déle, naprostá většina z nás bude cestovat tam a zpátky mezi těmito říšemi a velkou část života bude trávit někde mezi. Takové jsou podmínky naší existence. Myšlenka o dosažení nějakého krásného, dokonalého stavu pohody bytí? Ta nás táhne do nekonečné nespokojenosti, je to cíl navždy mimo náš dosah. Být v pořádku znamená naučit se přijmout tělo a mysl, kterou zrovna mám.

Nic vám nezaručí, že vás lidé nezraní nebo nezradí – někteří to udělají, ať už půjde o rozchod, nebo něco tak velkého a oslepujícího jako smrt. Ale vyhýbat se bolesti srdce znamená promeškat lidi kolem sebe, náš smysl a cíl. 


Na knihu se můžete podívat a koupit si ji třeba tady.  


Novější příspěvek
Starší příspěvek
Žádné komentáře