CO MI UDĚLALO RADOST

Jestli ho můžu už v listopadu nějak hodnotit, minimálně knižně je pro mě tento rok fantastický. Mám pocit, že letos poprvé nechávám být knížky, které mě v daný moment tak nenadchnou, vypilovala jsem to, jak sbírám tipy na knihy a možná proto čtu jednu parádu za druhou. A každý den připisuju na seznam spoustu dalších, takže jediné, co mi kazí radost je ten pocit, kdy si uvědomím, že polovinu z nich nejspíš nikdy nepřečtu a ty, ke kterým bych se chtěla vrátit, zůstanou pravděpodobně v knihovničce nebo ve čtečce už znovu nedotčené. S největší pravděpodobností to bude i případ knížky "My proti vám", která je pokračováním Medvědína, ačkoliv je to skvost! Jak se říká, že druhá, třetí a další pokračování úspěšného díla by se neměla dodělávat, protože to bude velké špatné pro všechny, u “My proti vám” to ani trochu neplatí. Je to přesně tak krásný, dojemný, plný lásky, lidskosti, křehkosti života a má to takovou sílu, že si to nemůžete nezamilovat. Tohle jsem si z knížky vypsala, že když nebude čas na reread, vrátím se – snad – aspoň k výpiskům. Ale vy si ji pořiďte a přečtěte celou, rozzáří vám zimu, jakkoliv je i smutná. 

K něčemu se vám přiznám. Často, když běhám, chodím s kočárem nebo někam jdu – například na nákup, se v duchu vybavuju s různými lidmi na různá témata a piluju argumenty. Samozřejmě, v mé hlavě v takové debatě vždycky zářím, umím na všechno odpovědět a moje teze jsou naprosto neprůstřelné – do doby, než si někde sednu naproti někomu chytrému a on mi položí klidně banální otázku, nad kterou jsem nepřemýšlela.

Máme rok do konce mise v Malajsii. Nebezpečně se tak přiblížila otázka "co a jak dál?". Snažit se zůstat – to ale pouze za předpokladu, že bychom si vyměnili role a začala jsem tady pracovat já? Odejít? A pokud ano, kam? Na další misi, což vzhledem k diplomatickým rotacím a možnostem (po dvou misích by se člověk měl vrátit zpátky do domácího prostředí) není moc pravděpodobné. Takže Amerika. Anebo Česko, pokud by se B. rozhodl pro diplomatický důchod. Mám v sobě desítky otázek a skoro žádné odpovědi. Píšu si na papír plusy a mínusy, abych se opakovaně ujistila, že potřeby a tužby čtyř lidí se nevejdou do jedné tabulky a emoce (ani svoje, ani všech ostatních) nenacpu pod matematická znaménka. Tento blog píšu hlavně pro sebe: abych si zformulovala myšlenky a získala od nich odstup, zapamatovala věci, víc si je zvědomila a uchovala. A tak to zkusím i s tímto tématem. Do konce měsíce sepíšu třídílný seriál plusů a mínusů tří našich nejpravděpodobnějších scénářů – pokračování v Malajsii, stěhování do USA a stěhování do Čech. Třeba z psaní "vystoupí" nějaké řešení, a když ne, což je pravděpodobnější, aspoň budu mít úvahy na jednom místě a budu se k nim moc opakovaně vracet. Zároveň bych vás ráda poprosila, pokud jste zažili podobné rozhodování, opravdu by mě zajímalo, jak jste se k němu postavili. Děkuju. 

Ehm. V říjnu toho moc nebylo. Víc jsem fotila, a když nefotila, tak řešila horečky, nachlazení a tak nějak život. A tak přidávám alespoň pravidelný fejeton z Glancu, tentokrát preppersky orientovaný, ačkoliv tématem není covid, globální oteplování ani válka, ale život v divočině. 

Tento týden jsem měla v plánu dokončit několik z hromady rozepsaných článků, které bych sem ráda pověsila. Místo toho sedím u počítače a připravuju se na prezentaci, kterou mám v sobotu brzy ráno malajského času přednést studentům  Tecnológico de Monterrey v Mexiku. Téma: co mě naučil život v zahraničí. Má to být přes Zoom, který jsem nikdy nepoužila. V angličtině, ve které jsem nikdy veřejně nepřednášela. O zkušenosti, která je velice subjektivní a nepřenositelná. V sedm ráno malajského času.  

Buď říjen utekl za týden nebo jsem silně selhala v organizaci ... tak nějak úplně všechno. V čem se ještě naštěstí držím jsou příspěvky do této rubriky, takže tady je desítkový říjnový wrap up toho, čemu podle mě stojí za to věnovat čas. 

O co méně píšu, o to víc fotím. A tak bych vás po čase zase ráda vzala do města, kde žiju. Mám to tady čím dál radši, protože když vezmu do ruky foťák, vidím ho pochopitelně úplně jinak než když se snažím vyhnout dírám v chodníku s kočárem, jedu na nákup nebo doprovázím děti do školky a školy. Baví mě jeho obrovská multikulturalita, kdy vedle Čínské čtvrti stojí indický chrám, soužití starého s ultra moderním, kontrasty luxusních obchoďáku, kde se stojí fronty na Dior versus ošuntělé stánky pod nimi, kde se najíte za 50 korun. Baví mě, jak se město mění podle toho, který svátek se zrovna slaví - jestli čínské svátky podzimu nebo indické Diwali a baví mě chodit opakovaně na stejné místo (ulice Kwai Chai Hong), být kreativní a hledat, co jsem ještě neobjevila nebo jaký zajímavý úhel jsem ještě nevyfotila. Tak tady to máte - ať se vám Kuala Lumpur líbí a třeba k nám přijedete - na zimu. :)