TRAVEL DIARY: Japonsko

Už jsem tady psala, že jsem si cestou do Japonska splnila sen a dostala předčasný narozeninový dárek. Japonsko je tak jiné a specifické, jak jsem si myslela. Je to jako nechat se vystřelit na jinou planetu a každému bych přála, aby tento pocit okusil. K tomu mám jednu poznámku, kterou jsem hodně zvažovala, jestli sem dát, ale nakonec je to text hlavně pro mě, tak ji sem dám: jak jsem byla vždycky pro přistěhovalectví a mixování kultur, pořád jsem, v Japonsku jsem si uvědomila, že hermetická uzavřenost, se kterou si Japonci nepouští do země moc cizinců a z toho plynoucí izolace, má pro mě velmi specifické kouzlo. Kromě Kjóta a Tokia jsem velmi zřídka viděla jinou než japonskou tvář. Všechna místa, která jsme projeli, přímo tryskaly jedinečností a protiklady ke všemu, co jsem zatím na světě viděla. Nikde žádná uniformita, potřeba věci sjednotit pro všechny, kdo tu žijí, naopak ze všeho vystupovalo to originální, japonské, člověku z jiné kultury nepochopitelné ... Samozřejmě, že jsem měla nervy, když jsem první den po příletu do Ósaky byla už hodinu v supermarketu a pořád jsem měla v košíku jenom jogurt plus jsem googlovala obrázky jakékoliv granoly, které bych ukázala anglicky nemluvící prodavačce, aby mě k něčemu takovému nasměrovala. "To na tom obalu zatraceně nemůže být aspoň jedno slovo latinkou?" říkala jsem si. Zároveň je to ale dar, protože nic takového už zase dlouho nezažiju, a i obyčejný nákup měl sílu dosud nepoznaného. 

Před cestou jsem z toho měla trochu strach: jak to zvládneme, přece jenom s dvěma dětmi, jazyk, který neumíme a minimální angličtina a hlavně v tak lidnaté zemi. Oproti předchozím víceméně freestyle výjezdům jsem se tak na Japonsko docela připravovala. Nejvíc mi pomohly tyto zdroje:

Yatta.cz je blog o Japonsku, který píše Dan Šácha. Našla jsem na něm i jednoduchý itinerář pro začátečníky Ósaka – Kóbe – Hirošima – Kjóto – Nagoya – Tokio, podle kterého jsme nakonec jeli. 

A knihy: 

Každopádně úplně nejlépe mě připravila Naomi Adachi a její seriál "Naomi v Japonsku" plus několik podcastů, které jsem s Naomi našla. Úžasné, se spoustou tipů a zajímavých náhledů na tuto zemi a srovnání s Českem. Úplně mě to pohltilo. Díky Naomi jsem našla třeba tradiční Starbucks ve čtvrti gejš Gion v Kjótu (víc o něm za chvíli), síť restaurací Marugame Udon, kde mají lahodný udon nebo ten správný stánek na rybím trhu Tsukiji v Tokiu, kde jsem ochutnala tři druhy tuňákového sashimi: akami (libovou část), chutoro (středně tučné maso z břicha ryby) a otoro (nejtučnější část z krku). 

Když jsem nakousla jídlo. V Japonsku je ho tolik! Tolik! No, čeho ne, že. Pravda je, že B., milovník americké kuchyně, se v Japonsku tolik nenajedl a naše děti taky moc ne, ale já jsem si pochutnávala – mnohokrát i na tom, co jsem vůbec nevěděla, co je, protože popisek byl jenom v japonštině. Kdybych měla udělat svůj osobní výběr největších kulinářských zážitků, byla by to s největší pravděpodobností následující šestka: 

• Onigiri z konbini: rýžové trojhránky s náplní uvnitř jsem jedla nejvíc, protože jsou v Japonsku dostupné v každé sámošce "konbini" (FamilyMart, 7-Eleven a jiné). Stojí kolem stovky yenů (17 Kč) a mají desítky variant. Mně nejvíc chutnala ta s lososem a tuňákem, naopak nakládanou švestku už si příště odpustím. Děti si v konbini pochutnávaly na takových sladkých rohlících s čokoládou a společně jsme si zamilovali sušenky ve tvaru úlů nebo hříbků. 
• Tuňákové sashimi z Tsukiji marketu v Tokiu: popisovala jsem už výše, takže ať se neopakuju. Všechny druhy masa se mi doslova samy rozpustily na jazyku. Nejtučtnější varianta už na mě byla tučná trochu příliš, ale první dvě byly slast!
• Kari: vůbec jsem nevěděla, jak je v Japonsku populární a chutné. Omáčka se připravuje s cibulí, mrkví a bramborami. Příloha je pak rýže a vepřový řízek nebo různé druhy tempury – smažené ryby v těstíčku, což je vlastně další chuťovka, kterou jsem si moc užila, takže s tím počtem nejoblíbenějších dobrot trochu švindluju. Dobré kari – a anglicky popsané – jsme ochutnali v řetězci CoCo Curry. 
• Rámen: Měla jsem jich několik, ale rozhodně nejlepší v jedné restauraci v nákupní pasáži v Ósace, do které jsem zabloudila vlastně náhodou. A jenom kvůli tomu, že na dveřích měli ceduli, že mají i anglické menu. :) Tak už to s náma v Japonsku bylo. Přece jenom, člověk se aspoň občas potřebuje něčeho chytit. 
• Takoyaki: tradiční pečené kuličky s chobotnicí jsem nestihla v Ósace, kde jsou nejpopulárnější, ale dala jsem si je až v Kjótu. Na kvalitě rozdíl pár desítek kilometrů nic neubral, byly fantastické. 
• Running sushi v Kura Sushi: sushi jsem v Japonsku snědla nejvíc za svůj život. Každé koupené kdekoliv bylo lahodné jako nikde jinde na světě, ale zážitkově jsem si ho nejvíc užila na "runningu" v Kura Sushi v Nagoye. Dlouho jsem neviděla svoje děti chechtat se tak mocně jako když nám přijížděly talířky se sushi a saké.
• A ještě jedna perlička navíc: co jsem milovala a nemůžu sem nenapsat, že prakticky v každém hotelu, kde jsme byli, byla na snídani uzená makrela, moje oblíbené jídlo z Česka. V rámci hotelových snídaní jsem se snažila zkusit všechno japonské, co bylo v nabídce, ačkoliv ani tady jsem kolikrát nevěděla, co jím. Jediné, co jsem nebyla schopná pozřít, bylo natto – cosi jako tvarůžky ze sójových bobů, které se podávají v malé, pečlivě uzavřené krabičce, protože mají slizkou, odporně tahavou konzistenci a nesmírně smrdí. 

onigiri s nakládanou švestkou

takoyaki

nejoblíbenější sušenky

Což mě přivádí k největším dojmům. Kdybych se měla vejít jenom do trojky, vyberu tohle:

• Šinkanzeny, o kterých jsem víc psala tady.
• Japonské záchodky lepší než kterýkoliv iPhone, o kterých jsem psala do aktuálního fejetonu pro časopis Glanc. Tady na blogu ho zveřejním na začátku května.  
• A celkové naprosto bezchybné fungování všeho a všude. Z Malajsie jsem zvyklá na to, že nic nefunguje, jak by mělo. V domě nám třeba už rok nefunguje běžecký pás, ale nikdo ho do teď neopravil. Taky díky tomu jsem si uvědomila, jak vysokou úroveň má servis v Japonsku. Země je plná nápojových automatů. Je jich víc než lidí a dá se v nich koupit úplně všechno, údajně i použité dámské kalhotky. To jsem neviděla, ale viděla jsem, že v žádném automatu nikdy nic nechybělo, u žádného se nám nestalo, že by nefungoval. A ta čistota všude! Pamatuju si, jak mě to vykolejilo vlastně ještě na závěr naší cesty v Tokiu, kdy jsme asi po dvaceti kilometrech chození po městě přišli na hotel a já jsem se nemohla vzpamatovat z toho, jak mají B. a Benjamín čisté podrážky bot! Organizovanost i čistota jsou zaplacené velkým sociálním tlakem. Proto si nejsem jistá, jestli bych v Japonsku dokázala žít dlouhodobě. Na diplomatické misi určitě ano, ale pokud bychom jeden pracovali pro japonskou firmu, to asi ne. Pravda je, že po práci se lidé uvolní, nejčastěji v hospodě nebo v herně, kterých jsou desítky na každém kroku a je to zřejmě můj největší šok z Japonska: vidět tolik lidí hrát automaty jsem nezažila ani v Las Vegas! Přitom si dovedu představit, jak rychle člověk spadne do závislosti a často se sama sebe ptám, jak velký je to v Japonsku doopravdy problém. Herny mají několik pater, přičemž v přízemí na úrovni ulice jsou často "drapací jeřáby", kterými si za 100 yenů můžete zkusit vytáhnout nejčastěji nějakého plyšáka nebo sladkosti. Do přízemního patra chodí hrát i školáci, zamilované dvojice, turisté. Nechci vidět, kolik stovek jsme tam naházeli, než jsme v Tokiu na Shinjuku konečně uspěli a drapli jsme si půlmetrového Pokémona. Měla jsem z něho stejnou radost jako děti.

A co jednotlivá místa?

Z různých důvodů jsme tentokrát jeli hlavně po japonských městech. Když jsem cestu připravovala, několikrát mě hodně zasáhlo FOMO, protože už z toho, co jsem pročetla, slyšela nebo progooglovala, bylo jasné, že i 18 dní v Japonsku bude jenom malá ochutnávka. Chtěla bych poznat Japonsko víc, proniknout pod povrch, pochopit alespoň zčásti společnost, kulturu, lidi, ale zároveň je mi jasné a smiřuju se s tím, že coby turistce se mi to nikdy nepovede – nemůže. Nakonec byl proto můj největší cíl program nepřekombinovat, abychom jen nelítali z místa na místo, ale měli pocit, že si věci - ideálně dvě na den - skutečně prožijeme. I tak to bylo náročné a zážitky budu zpracovávat ještě dlouho, protože na každém místě, kam jsme přijeli nebo přišli se stalo přesně to, před čím mě varovali lidé, kteří už v Japonsku byli: vyrojilo se tam tolik dalších zajímavých věcí, které by stálo za to poznat, že by člověku nestačily měsíce. Jeden den jsme dokonce zvažovali, jestli nebudeme jenom jezdit tam a zpátky šinkanzeny, jak se nám to líbilo. :) Jenom v Tokiu by se podle mě dalo strávit několik let bez toho, aniž byste měli pocit, že jste věci už několikrát viděli. A to jsem si říkala, že jestli do Japonska pojedeme ještě někdy příště, mohli bychom zkusit zase něco jiného bez Tokia – třeba Okinawu nebo ostrov Hokkaidó a divokou přírodu tam. Teď vím, že by mě každá nezastávka v Tokiu mrzela. :)

Když mám z každého místa vypíchnout jednu dvě věci, které rozhodně nezapomenout, napíšu si tyhle: 

Ósaka: 

A moje první setkání s tzv. shoutengai, dlouhými nákupními pasážemi, které vedou přes několik ulic. Uvnitř jsou stovky malých, často trochu omšelých obchodů a restaurací, které ale  poskytují fascinující atmosféru a prodávají úplně všechno: včetně milionu druhů Pokémon karet. :) Asi nejvíc mě bavila Tenjimbashi-suji, která leží trochu stranou centra města, takže má velmi specifickou lokální atmosféru. Je dlouhá 2,6 kilometrů a je to ideální místo, kam se dá schovat, když prší. Hodně jsem si užila i Umeda Sky Building, moderní stavbu s proskleným eskalátorem, který jede až do 40. patra. Je tam i kavárna, takže s kávou se dá sedět u vitrínových oken a pozorovat dění: létající letadla, jezdící vlaky, lidi. Dá se tam vydržet hodiny. Mimochodem, tady jsem pochopila, proč Japonce po příjezdu do zahraničí rychle okradou a oni jsou z toho tak paf. V Japonsku je totiž běžné "obsadit" si stůl nebo barovou židličku tím, že si u něj nebo na ní necháte kabelku nebo mobil a jdete si klidně o padesát metrů dál objednat a zaplatit! Nic vám za tu dobu nezmizí, a to ani když u baru čekáte v dlouhé frontě. Ale pozor – platí to právě jenom v Japonsku. 

Ósaka z Umeda Sky Building

Kóbe:

A můj první ever zážitek z restaurace, kde sedíte kolem grilu, ke kterému přijde šéfkuchař a připravuje vám steak z vyhlášeného hovězího. Delikátní to bylo! Steak, ale taky sušený česnek, se kterým steak servíroval. Zpětně lituju, že jsem si ho tam nekoupila, protože to bylo tak dobrý! Z Kóbe mi zůstane v paměti taky výlet lanovkou do bylinkové zahrady Nunobiki, což je rozlehlý prostor s bylinkami, vůněmi, restaurací a několika možnostmi položit se tam do houpací sítě a za hezkého počasí z ní vidět až do Ósaky.  

Hrad v Himeji: (dobrý půldenní výlet z Kóbe, obzvlášť s JR Passem na šinkanzen) 

Hrad je zvnějšku krásný, ale vevnitř je ve zkratce jen spousta schodů. S dětmi to není ideální. Kdybych se do Himeji mohla vrátit, mnohem víc času strávím v nádherné zahradě Kokoen vedle hradu. 

Hirošima:

Když jsem se procházela po Hirošimě, připadala jsem si jako ve filmových kulisách, vlastně za celé dva dny jsem to navzdory návštěvě Pamětního muzea míru nepřijala jako realitu. Muselo to být strašný, děsivý, zvrácený. Propadala jsem se hanbou sama před sebou, když jsem zjistila, že Atomový dóm, stavbu, která přežila atomový výbuch, navrhl český architect Jan Letzel a já jsem o tom neměla páru. A zatlačila jsem slzu u Dětského památníku míru, ke kterému se váže příběh japonské dívky Sadako Sasaki. Sadako byly dva roky, když Američané svrhli na Hirošimu atomovou bombu. Útok přežila, ale ve dvanácti letech se u ní objevila leukémie jako následek ozáření. Během pobytu v nemocnici se dozvěděla o legendě, která říká, že kdo složí 1000 papírových jeřábů, tomu se splní jeho přání. Sadako jich složila daleko víc než tisíc, ale po dvou měsících od toho, co se do skládání pustila, zemřela. Stala se však symbolem bojovnice, která nepřestala doufat v zázrak. Na tomto památníku věnovaném všem dětským obětem je proto Sadako držící na rukou jeřába: 

Kjóto:

A stovky míst, která stojí za to návštvít. Můj největší zážitek byl vstávat ráno hodně brzy, ideálně v půl šesté, a podívat se na některá místa bez lidí. Takhle jsem si užila Fušimi Inari a nekonečné tunely oranžových bran tóri nebo si skoro sama prošla čtvrt Gion, kde má člověk v Japonsku největší šanci potkat gejšu. V Gionu jsem se chtěla podívat do Starbucksu v japonském tradičním dřeveném domě, kde se v kavárně musíte zout a sedíte se tam na rohožích tatami. Je to japonsky decentně udělané, ale ačkoliv trochu past na turisty, ochutnala jsem tu svoje první opravdové matcha latté, které bude do konce života patřit k mým vrcholným nápojovým zážitkům. Nebe! Na příště, až budou děti větší a trpělivější a - klidnější!!!, si píšu poznámku zkusit v Kjótu japonský čajový obřad. 

Fušimi Inari

Matcha latté v Gionu

Nagoya:

A jednoapůldenní zastávka hlavně na přání mých kluků kvůli muzeu SCMAGLEV and Railway Park. Mají v něm několik šinkanzenů, šinkanzenových a jiných simulátorů a také všechno o maglevech, vlacích, které budou levitovat nad "kolejemi" rychlostí až 581 kilometrů v hodině, a to možná už v roce 2027. V muzeu se dá vyzkoušet, jak se v takovém vlaku “poletí”, jaké to je být jeho řidičem a dokonce jeden takový, který je zapsaný v Guinessově knize rekordů, vidět. Plus v Nagoyi už jeden takový levující vlak jezdí coby MHD. Jmenuje se LINIMO a pro moje kluky to byl jeden z top zážitků. Taky jsem si to užila. LINIMEM se dá navíc dojet do muzea Toyoty, takže zážitek s hvězdičkou. :)

Maglev, vlak budoucnosti

Gotemba: 

Malé městečko v blízkosti hory Fuji, kam jsme jeli hlavně kvůli americké vojenské základně, na které kdysi sloužil B. tatínek. Zároveň to byl náš jediný nepříliš připravený bod programu s tím, že si na místě půjčíme auto a podle času si projedeme pár míst kolem hory Fuji. To úplně nevyšlo, protože jak to v Japonsku bývá, co si několik týdnů dopředu nezazervujete, to není. Obešli jsme asi osm půjčoven a nakonec jsme to vzdali s tím, že jsme zůstali v Gotembě, kterou jsme si pořádně prošli a kochali se krásnými výhledy na horu. V jedné takové chvíli jsem slíbila Benjamínovi, že až mu bude o deset let víc, tak spolu Fuji-san vylezeme. 

Tokio: 

Miluju města, takže tímto jsem byla pochopitelně nadšená. Je obrovitánské a je v něm opravdu hodně lidí, takže za čtyři dny se nedá stihnout tolik. Křižovatka na Shibuji je myslím povinnost, stejně jako večerní nebo noční Shinjuku. U křižovatky na Shibuji je Starbucks s vyhlídkou, kde se dá z prvního patra pozovovat hemžení lidí na přechodu - koukněte na video. Chce to tedy dost trpělivosti a trochu ostřejší evropské lokty najít si tam místo (s kočárem se tam vůbec nedostat nedá, na to je prostor malinký a beznadějně přeplněný, proto B. s Oliverem jsou na jednom z přechodů), ale stálo nám to za to. Pro své malé fanoušky vlaků jsem našla v Tokiu krásnou střešní zahradu Kitte Marunouchi, kde se dá pozorovat zorganizovanost možná největšího dopravního uzlu na světě: šinkanzeny, regionální vlaky, tokijské metro, nádhera!  Na doporučení jsme šli také do muzea teamLab Planets, prvního na světě, kde jsme se museli vyzout, převléknout do kraťasů nad kolena a pak jsme se brodili v bean bazích nebo mýdlové vodě za doprovodu různých speciálních efektů. Prostě jsme se ponořili do uměleckých děl. Doporučujeme všem, kdo budete mít cestu. Neděli jsme strávili v Ginze, nejprve na rybím trhu v Tsukiji, kde jsme ochutnali tuňáky, o kterých jsem už psala a taky lahůdku daifuku. Hlavní ulice vedoucí k obchodnímu domu Ginza Six je celé nedělní odpoledne zavřená pro auta, takže se po ní dá procházet bez omezení. Na střeše Ginzy Six je – opět – střešní zahrada s dětským hřištěm, ze které je slušný výhled na Ginzu a okolí. Je to skvělá zastávka, kde se děti vyblbnou, já jsem si mohla dát matchu a kochat se a B. si procházel obchody s hodinkami. Úplně jsme si tam lebedili. 

Muzeum teamLab Planet

různé části tuňáka na Tsukiji Marketu v Tokiu

daifuku: rýžový koláček s jahodou

Stmívání v Ginze

No. Je toho dalších mnoho stránek, které by se daly napsat. Ale tyto čtyři myslím pro uložení nejdůležitějších okamžiků do paměti i pro případnou inspiraci stačí. Abych to nějak shrnula: jsem cestovatelský nadšenec. Máloco se mi nelíbí, všechno mě zajímá, takže Japonsko mě - přesně jak jsem předpokládala - nadchlo. Ačkoliv jsem z něj viděla jen malilinkatý kousek a vlastně mu nerozumím. Nejdůležitější rada, kterou bych dala všem, co tam chcete jet s dětmi: vezměte si kočárek. Každý den, i v ty přejezdové, jsme nachodili 15 a víc kilometrů a byly chvíle, kdy si v něm odpočinuli oba kluci. Optikou z Kuala Lumpur je Malajsie za rohem (let do Ósaky trvá 5 hodin a 45 minut), takže pokud tady náhodou ještě chvilku budeme, mám tušení, že se do Japonska vrátím. Je úžasný, krásný, úplně jiný, než všechno, co jsem dosud znala a viděla, úplně mě to pohladilo, pohltilo a zase dojalo, jak pestrý je svět, ve kterém žijeme a že mám možnost z něj tolik ochutnat. 

A jedno malé doplnění na závěr: pokud máte Instagram, mám tam spoustu fotek z Japonska uložených ve Stories.