LONGREAD: "Dětská kniha. Tak to jsi měla hned, ne?"

Nápad na "Tramvajáka" jsem dostala krátce poté, co jsme se vrátili do Čech. To budou brzy dva roky. Neměli jsme auto a tramvají jsme jezdili opravdu hodně. Benjamín si v ní nikdy nechtěl sednout, stával u kabiny řidiče a pořád se mě na něco ptal:

Mohla jsem se zeptat ChatGPT, ale protože jsem trochu old school a vychovaná stylem, že co nevíme, to hledáme v knihách, hned jsem se po nějaké pídila. A zjistila jsem, že o tramvajácích žádná není! Okamžitě jsem vytáhla sešit - ano, opravdu sešit - a začala si všechny Benovy otázky zapisovat.

Skoro okamžitě jsem o tom také řekla editorce Terezii z nakladatelství JOTA. Sešly jsme se tehdy diskutovat o tom, jestli mám po "Cizinkách", které byly v té době v tiskárně, nějaké další nápady.

Nejsem "z baráku", jak se občas říká lidem z vydavatelství nebo nakladatelství, ale tvořím doma z kuchyně. Přesto vím, že dětské knihy to nemají v edičním plánu jednoduché. Dost stojí je vydat, vydělávají spíš málo a konkurence je... no, koukněte do knihkupectví.

Terezie si můj nápad zapsala. Na to se pak v nakladatelství rozjela kola porad. Nápad - funguje to tak u každého -  musí projít přes kolegy, pak je potřeba přesvědčit pana ředitele, všechno spočítat. Podle toho se rozhoduje. Nakladatel totiž musí zaplatit všechny zaměstnance i některé externisty ještě předtím, než se prodá první výtisk. Nese tedy veškeré riziko.

Aby to měl můj nápad mezi všemi ostatními trochu jednodušší, snažím se ke každé knize napsat cosi jako projektový plán. Je to moje velmi hrubá představa hozená na A4: o čem nápad je, jak si představuju jeho zpracování, kdy bych mohla být hotová, zmapování trhu, existuje-li něco podobného.

Pokud ano, v jedné spisovatelské skupině jsem se naučila důležitou věc: napsat si a několikrát po sobě přečíst, proč by lidé, pokud už na toto téma něco existuje, měli číst právě moji knihu. V čem bude jiná? Co mohu nabídnout, co už vydané tituly nenabízejí?

Redakční rada je někdy rychlejší, někdy pomalejší. Já, pokud nápadu vnitřně věřím, ho mezitím rozvíjím, ať porady a schvalování dopadnou jakkoliv. (O tom bych ráda ještě někdy napsala, je to jedno z témat mých besed.)

Konkrétně u "Tramvajáka" to znamenalo propojit se s opravdovým tramvajákem a strávit s Benjamínem větší část dne v jedné z pražských vozoven. Jak Pavlovi, který nás vozovnou provázel, tak Benjamínovi jsem už v březnu minulého roku řekla, že mám nápad na knihu, ale upřímně nevím, jestli se ji podaří zrealizovat. "Když ne, bude mít jeden kluk aspoň super zážitek," řekl mi tehdy do telefonu Pavel. Sejmul tím ze mě jakousi povinnost něco vytvořit, velmi se mi ulevilo. 

Dva týdny nato jsme s Benem navštívili vozovnu. Po návštěvě jsem byla tramvajovým prostředím tak nadšená, že jsem si říkala, že kniha musí vzniknout. Hned jsem sedla k počítači a během tří týdnů vytvořila první verzi. Nebylo to špatné, ale... nebylo to ono. Jak jsem to poznala? Nepoznala. Je to vnitřní pocit, kdy to úplně nesedí, neladí, člověku nejde z prstů představa, kterou má v hlavě.

V té době mi volala Terezie, že můj nápad je schválený. Terezie samozřejmě nemá na starosti jen můj projekt, ale řeší jich mnoho na různých frontách. V práci čte rukopisy, edituje, předkládá nápady, řeší překladové projekty, maily, termíny, stará se o knihy na mnoha úrovních. Do toho schůzkovala se mnou a začaly jsme rozvíjet nápad dál. Jak by k takové knize mohly vypadat ilustrace? Kdo by se nám líbil jako ilustrátor? Čím by kniha mohla být zajímavá kromě textu - třeba pro mladší sourozence dětí, které si ji budou číst? Co kdyby v ilustracích hledali Benjamínova ztraceného pejska? Dal by se nějak zakomponovat do textu?

Tahle práce trvala týdny, měsíce. Já jsem vylaďovala rukopis, Terezie mimo jiné obepisovala ilustrátory. Skoro všichni jsou na volné noze a někdy mají projekty naplánované na šest měsíců nebo rok dopředu. Měli by vůbec zájem? Prostor? Čas? Jaké by byly jejich finanční podmínky?

Přicházely také administrativní detaily: řešila se autorská smlouva s termínem odevzdání, mluvily jsme o tom, kdy je ideální knihu vydat, aby ji čtenáři našli. Největší potenciál u knih je obecně na jaře před Světem knihy nebo naopak kolem října, kdy už lidé začínají s vánočními nákupy.

Uplynulo několik dalších týdnů. V některých se nedělo skoro nic, v jiných se dál ladily detaily, scházely jsme se s vybranou ilustrátorkou. Všichni v té chvíli spoléhali na to, že mám skoro hotovo nebo píšu, i když jsem zrovna nepsala, ale kniha mi pořád jela hlavou. Pořád. Obracela jsem ji v hlavě tak dlouho, až mě to fyzicky bolelo, protože jsem věděla, že chci ještě něco trochu jiného, než jsem měla, zatím jsem ale nemohla přijít na to, jak to "něco" propsat do textu. 

Ještě před sprchou jsem po návratu domů sedla k počítači a psala Terezii: "Musím to celé předělat."

Začala jsem tehdy hned. V euforii, kdy jsem naprosto jasně cítila, že tentokrát je to správně, to netrvalo tak dlouho, ale zase do toho vstupovaly jiné věci. Třeba velká debata o tom, jak mají vypadat obrázky.

To už od prvního nápadu utekl zhruba rok. ROK! Než se všechno domluvilo, spočítalo, než jsem měla pocit, že píšu správnou věc, než jsem ji doopravdy dopilovala do podoby, se kterou bych byla spokojená, než se "Tramvaják" dostal do edičního plánu a já posílala Terezii víceméně hotový surový materiál mnoha stran ve Wordu, uplynulo opravdu dvanáct měsíců. 

Na Terezii bylo, aby ho znovu přečetla, opoznámkovala, znovu si se mnou několikrát sedla a společně jsme ladily jsme hluchá místa. Není to tady pro děti moc nudné? Příliš technické? Nemělo by tam být pejska méně a spíš ho nechat pracovat v dětské fantazii, než všechno za každou cenu vysvětlovat? 

A taky abychom všechno, včetně našich někdy zcela odlišných představ, sladily s ilustrátorkou. Do byla zima, byly jsme v procesu tři ženy, které máme dohromady šest dětí, a online meeting tak občas přerušila věta:  "Prosím tě, chviličku vypínám zvuk, zvrací mi tady dítě."

Ani po odevzdání textu a obrázků ale práce nekončila. Nastalo další kolečko, kdy bylo potřeba všechno zredigovat a dát dohromady. Udělat korekturu textu, vymyslet grafiku.

To se dělá interně a celou dobu nad tím bděla právě Terezie. Mně chodily náhledy e-mailem nebo jsme se nad nimi opět potkávaly.

V té chvíli už na knize pracovalo víc lidí, než by běžného čtenáře možná napadlo. Lidé, z nichž jsem některé ani neviděla osobně a jejichž jména většina čtenářů přeskočí v tiráži. Každý z nich potřebuje na práci klid, čas a spolupráci s těmi druhými.

Velká část práce je samozřejmě obálka. To je vždycky dobrodružství. Jak by měla vypadat, aby aspoň trochu vystoupila z regálů plných knih? Líbila se dětem, ale i rodičům, protože nakonec jsou to oni, kdo knihu koupí? Mělo by na ní být jméno moje? Ilustrátorky? Taky Pavla, bez kterého by kniha nevznikla? Jakým fontem napsat název knihy? Povede se nám zrealizovat nápad s fontem podobným čelnímu panelu opravdové tramvaje? Měl by být nápis oranžově? Černě? Někdy je to opravdu dlouhý proces, koukněte:

Po něm následovalo ještě několik kol finálního čtení, oprav, vychytávání drobností a chyb. Já jsem dopisovala anotaci, profily autorů, do toho Terezie řešila knihu s grafičkou, technickým redaktorem, marketingem a PR.

Někdo pak musí poslat knihu do tiskárny, někdo napsat tiskovou zprávu, nasadit obálku a informace o ní na web. Někdo musí vymyslet křest, kde a jaký bude, pozvat hosty.

Je to veliká kupa neviditelné práce, která se nikdy nedostane nejen na obálku, ale ani do knihy, přitom bez ní by žádná kniha nebyla.

Za tu dobu jsme stihly vypít litry kávy, poprat se s několika dětskými i dospěláckými nemocemi, hrdina knihy vyrostl a já se naučila spoustu věcí o sobě i o svém psaní. Uběhl zhruba rok a půl od chvíle, kdy jsem Terezii představila první nápad. Bylo to hned?

A teď přijde ta chvíle, kdy na knihu a na některou z těch neviditelných prací kolem ní občas možná na chvilku zasvítí reflektor. Anebo taky ne.