OKAMŽIK RADOSTI: Velký prázdninový příběh na malém vesnickém koupališti

Byla jsem většinu dní doma. S bráchou jsme buď lítali venku se sousedkou, poflakovali se u babi a dědy, jedli ovocné knedlíky nebo buchty, později jsem hodně chodila na koupák. Vzít si tam kostkovanou deku, tři knížky, z toho minimálně jednu od Lenky Lanczové, křížovky, Bravíčko, Nubian, lehnout si klidně na polední slunce! a číst si, luštit, odpoledne jít na párek v rohlíku, pít žlutou sodovku, u toho koukat na lidi, na kluky, probírat se Šárkou a Martinou a Alenou, kdo se nám líbí a bude v pátek na diskotéce, nechat si hlavou probíhat scénáře, co se tam asi stane. Večer tam po sobě nechat uloženou trávu a... a zítra se na ni vrátit. A pozítří. A příští týden. A měsíc. Nevědět při tom, co je za den, nehlídat v něm hodiny, nic nemuset. 

V neděli jsem byla na koupališti s piknikovou dekou, slunečníkem, opalovákem s SPF 50 (v některých věcech už jsem naštěstí rozumnější) a dvěma dětmi. Ale když jsem tam ležela, s dvěma knížkami z knihovny, s tím, že se jdu jednou za hodinu smočit, aby mi nebylo moc horko, a po vylezení si lehnu na vyhřáté dlaždičky, abych se naopak prohřála, když jsem si šla koupit Míšu, poslouchala cizí hovory, na chvilku usnula - a když jsem se probudila, na pár vteřin jsem opravdu nevěděla, co je za den, užívala jsem si pocit euforie, že moje prázdniny - tedy nedělní volno - mají všechno.

Jen mezi tím muselo uplynout pětadvacet let a já z nich půlku strávit mimo Česko, abych to pochopila. 

Stejně jako loni, i letos doufám, že zažít NĚCO, nějaký velký příběh, bude znamenat, že dostanu šanci si tenhle malý, ve kterém se nic moc neděje, párkrát zopakovat.