POCITOVKA: 2 roky v Česku

Řekla jsem mu, že zejména odpověď na poslední otázku znamená několikeré riziko. Jednak v tom, že se budu snažit posledních zhruba patnáct let vtěsnat do pár vět, které pořádně nezformuluju a on nebude poslouchat, protože stojíme u bazénu a hlídáme děti ("Mami, podej mi pistolku!", "Tati, čurat!"), a za druhé mu namlouvat, že dnešní podoba mého života je výsledkem něčeho, o co mi od začátku šlo. Jinými slovy: při zpětném pohledu nebo vyprávění se moje cesta vždycky bude jevit jako souvislý řetězec vědomých rozhodnutí, jejich příčin a následků, který směřuje k tomuto stání s proseccem u bazénu, z něhož se zrovna ohlížím a tím mu dávám smysl. Ve skutečnosti je to spíš tak, že odpovědi v sobě stále hledám. A když mám pocit, že jsem je našla, vydrží mi chvíli. Úplně nejtypičtější je to u otázky: "Tak jak se vám tady žije?" 

Loni jsem se za tím ohlížela každé tři měsíce, od letoška každý půlrok. A pokaždé si říkám, co se mi to vlastně děje. No – ponávratový život. 

Když jsem se včera v pětatřiceti stupních rozhlédla kolem bazénu, vedle mě český tatínek,  Španělka, z druhé strany Ukrajinka, připadala jsem si ne jako v Brně, ale zpátky v tropech a v mezinárodní komunitě – jenom místo banánové palmy jsem měla nad hlavou jabloň a mezinárodní komunita byla evropštější. Zajímavé je, že když jsem pak Oliverovi říkala, že musíme odejít "domů", brala jsem to jako domov, přestože totéž ráno jsem v pracovně setřela prach ze stěhovací krabice s logem malajsijské firmy a adresou v KL, ve které máme do teď naskládané obrazy. Je čas je pověsit a tu krabici vyhodit nebo zalepit a posunout se někam dál? 

Pořád cítím nostalgii po Asii, ale menší než v zimě. Přichází ke mně v dost zvláštních okamžicích. Třeba když jsem nedávno volala do banky v Kuala Lumpur, kde stále máme účet a zvedl to člověk se silným indickým přízvukem: "Good morning, ma’am , how can I help you?". Jako by na mě promluvil někdo z bývalých sousedů! Zavalila mě taková emotivní vlna, že jsem na první dobrou nemohla vůbec promluvit. 

Shodou okolností tentýž den měli kluci atletický kroužek na stadionu, kam občas chodím běhat s nimi. Vybírá se tam vstupné 70 Kč a vybírá ho už od pohledu tak otrávená paní, že vždycky zvažuju, jestli se mi tam kvůli tomu "Sedmdesát! Tak kartou, nebo jak to teda bude?" chce. A vždycky to placení pak musím jít rozběhat a jak jsem napružená a od začátku rychle stupňuju tempo, moje nohy pak křičí, že jsem to přehnala a moje mysl, co tady dělám, v zemi, kde se ani nezdraví! 

Ani ne 24 hodin po tomto zážitku jsem se ale ocitla v budově brněnské filharmonie na koncertě ZUŠ a ohromeně jsem zírala, čeho jsem to vlastně byla svědkem. To nebyly přehrávky, jaké jsem hrávala já, ale profesionálně zorganizovaný zábavný koncert v nádherném prostoru se skladbami od Beethovena až k popu, kde se na konci učitelé spojili s žáky a publikem a všichni zpívali písničky od Zdeňka Svěráka. Já samozřejmě taky. "Není nutno, není nutno", a u toho mi zase hlavou jelo, jak je fajn, že moje děti mají tyhle možnosti, nasávat už od dětství tuhle kulturu, tohle evropanství - včetně toho, že na koncert musí přijít slušně oblečené, jinak si na pódiu nezazpívají a nezahrají, že to nějak definuje úroveň společnosti, že na tom záleží. Obrovsky mě to nabilo a v tu chvíli jsem si zase říkala, jak je dobře, že tady jsme. Obklopení tímhle vším. A k tomu rodinou.  

A takhle je to často. Pořád zpracovávám, co se mi to vlastně děje, proč se moje prožitky a pocity tak často mění, kde a jak chci tedy žít a proč si neumím jednoznačně odpovědět. A zpracovávám i schopnost přiznat si, že je mi tady často dobře a jsem tady ráda. Užívám si všechno: Dražovice, pracovní výlety do Prahy, jsem ráda za knížky, že jezdím na čtení, že píšu další, že jsem denně obklopená vším, co jsem kdysi měla ráda a pořád znovunasávám věci, na které jsem zapomněla nebo které jsem poprvé dělala až po čtyřicítce – třeba letos samosběr jahod! Pořád jím hromadu rohlíků, nemůžu se nabažit ani bramborových placek s povidly a mákem, pořád si je kupuju a první jím rovnou z toho papírového pytlíku jenom co vyjdu z obchodu, pořád nechápu, proč se ostatní tak nemohou dočkat dovolené, když já nemám potřebu vůbec na žádnou jet...

Ale stýská se mi, to zase jo. Když vidím třeba na Instagramu nějaké video z Kuala Lumpur, dokážu říct, kde je natočené, dovedu si vybavit, jak to tam páchne i voní, ten stánek, kam jsem si v China Townu chodila kupovat brýle, úplně ho vidím i tu běžeckou trasu, co na sítě před pár dny dávala sousedka. Její video mě mimochodem tak vcuclo, že ačkoliv jsem se na něj dívala v obýváku v Brně, přesto jako bych měla za chvilku vyběhnout tou branou z parku do ulice, počkat, jak se jmenovala? ... 

Stejná bývalá sousedka mě o pár dní později později požádala, abychom s Benjamínem napsali vzkaz do památeční knihy pro jeho bývalou paní učitelku, která v Malajsii končí. Její jméno jsem si bez problémů vzpomněla, ale jméno paní učitelky z první třídy, té zásadní, formující první třídy, o které jsem tvrdila, že ji nikdy, nikdy v životě nezapomenu, jsem nemohla vydolovat. Přitom dotyčnou ženu mám dodnes uloženou v telefonu – ale jak?, její syn a můj byli kamarádi. "Bene," říkala jsem Benjamínovi, "nevzpomeneš si aspoň příjmení?" A pak jsme leželi večer v posteli, pořád nad tím dumali a mně to najednou ťuklo, že to začínalo na K – Kamila, Katherine, ne Kelley, Kelley to byla! A Benjamín hned přidal Reagen. Jenže místo abych měla radost, že jsme na to přišli, strašně mě to rozesmutnilo. Vždyť já si před dvěma lety myslela, že z Malajsie nezapomenu ani ty díry v chodníku před naším domem. A teď, po pouhých dvou letech, zapomínám jména lidí, kteří tak zásadně ovlivnili náš život? A bolí mě to. Nejen to zapomínání, ale hlavně uvědomění, že kvůli tomu zapomínání už tam nejspíš nepatřím tolik, jak si myslím, když se tam nechám vcucnout videem. 

Když na konci května volal B. kamarád zatím s velmi vágní nabídkou práce, ptala jsem se kluků, jestli by se chtěli do Malajsie vrátit. Seděli zrovna v křesle v obýváku. Benjamín ke  mně zvedl oči: "Mami, a co skoky? Plavání? Kristián?... Já vím, že pořád je tam William, ale..." Ale pochyboval. A Oliver  mlčel. Jak bych reagovala já, kdyby nabídka zkonkrétněla, ptala jsem se sama sebe a pár dní poté to v Brně vyprávěla Kristině, se kterou se známe právě z Kuala Lumpur. Dnes žijeme obě v Česku. 

"Teď, v létě, bych Kristi člověče asi váhala," říkala jsem jí.  

"Jančo, neváhala – ty už váháš."