CO MI UDĚLALO RADOST

Benjamín byl pozvaný na gymnastickou soutěž do Thajska, a tak jsme na Velikonoce vyrazili do Bangkoku.  

Letos jsme se rozcestovali. Asi logicky. Čas v jihovýchodní Asii se nám krátí. A tak když můžeme, vynahrazujeme si první skoro dva roky covidové izolace a poznáváme okolí. A plníme resty. Myšleno navštěvujeme místa, ke kterým se váže rodinná historie, přátele, kterým jsme to naslibovali a odškrtáváme bucket list, co vznikl v roce 2020.  Jarní prázdniny měly tohle všechno.

Minulý týden jsem v jedné pracovní konverzaci zmínila, jak jsem vděčná za to, že píšu tento blog. Mám už přes deset let hezkých vzpomínek a od loňska konečně jakž takž pohromadě i ty cestovatelské, které jsem lovila jen z fotek. Samotnou mě překvapilo, jakou mi udělalo radost, když jsem to dotyčné ženě popisovala a hned jsem si dala za úkol doplnit sem něco z výletu do Angkor Watu. 

Školní řída, do které loni chodil můj Benjamín, si jako svého maskota zvolila opici nosatou a celá se překřtila na Proboscis Monkeys. Slíbila jsem Benjamínovi, že než odjedeme z Malajsie, aspoň jednu opici uvidí naživo v džungli. Proto jsme na konci září odjeli na prodloužený víkend do Sarawaku. Což je taky Malajsie, ale ostrovní. Státy Sarawak a Sabah leží na ostrově Borneo a mají – mimo jiné - obrovské zásoby ropy a zemního plynu, ze kterých žije celá Malajsie. Jejich politické vztahy s poloostrovní Malajsií ale nejsou bůhvíjaké, zmínky o samostatnosti slyším minimálně jednou týdně. Pokud vás zajímá politika, doporučuju sledovat skvělou analytičku Bridgete Welsh. Každopádně, do Kuchingu, hlavního města Sarawaku, je to z Kuala Lumpur pouze hodina a půl letu. Letenky se dají sehnat za 500 Kč a nejsou potřeba žádná víza, takže ideální na výlet. 

Budu trochu podvádět, protože v Singapuru jsem za posledního půl roku byla dvakrát. Tento článek tedy budiž shrnutím obou návštěv, jednoho leteckého prodlouženého víkendu a jedné víkendové otočky autobusem.