Chtěla jsem být novinářkou, abych mohla cestovat, být u velkých, zajímavých událostí a potkávat lidi, kteří mě zajímají. To byl opravdu můj sen. Pořád je. A pořád si to užívám. První a druhý bod momentálně trochu stagnují, pravda, ale třetí se plní, i když to někdy znamená natočit si na druhé straně světa budík na půl jednou ráno, zavřít se s počítačem a telefonem do hotelové koupelny v karanténě, abych nebudila muže a děti, do půl třetí mluvit, mezitím jednou odskočit nakojit, a do šesti pak nespat, protože Anna Hogenová mi nalila do duše tolik filozofie a zajímavých úhlů pohledu, že se mi z toho točí hlava. A ještě mi navrhla, jestli jí nechci tykat! Další noc jsem to přepisovala, další dvě pilovala, a jak jsem byla unavená, tak jsem byla nabitá, a vždycky mě to znovu dobije, když si to přečtu. V lednovém čísle časopisu Moje psychologie vyšel náš rozhovor, a protože na stáncích už není, dávám ho sobě i vám sem do archivu. Ať je vám po něm hezky jako mně.
