CO MI UDĚLALO RADOST

Janu Poncarovou jsem poprvé zaregistrovala letos na začátku roku, kdy jsem dočetla její knihu Podbrské ženy. Nadchla mě. Knížka a o pár dní později i její autorka, když v podcastu O kousek blíž mluvila o psaní. Kreativita, speciálně ta spisovatelská, je téma, které mě velmi zajímá. A zajímá mě i úspěch, který se Janě povedl. Proto jsem se rozhodla požádat ji o rozhovor a napsat další povídání – nikoliv pro nějakou redakci, ale se vší úctou a láskou k vám, mým čtenářům, hlavně pro sebe. Naše povídání pro mě bylo zábavné, přínosné a motivační, protože podobně jako Jana, při psaní si taky připadám často nejistá a ptám se sama sebe, jak přetvořit kupu různých poznámek v nějaké smysluplné dílo. Pokud vám tento rozhovor přinese chuť být kreativní, nebo vaši kreativitu odblokuje, budu nadšená. Stejně jako pokud ve vás probudí odvahu přemýšlet jinak o rodině, mateřství a výchově dětí, ať je vám pětadvacet nebo pětašedesát. Tak pojďme na to.

Petra Dvořáková je autorkou knihy Dědina, kterou jsem tady vychvalovala v jednom z předchozích příspěvků. Už když jsem knihu dočítala, říkala jsem si, jaká je škoda, že o její autorce nic moc nevím. V tu chvíli mi přišlo hrozně líto, že mezi tolika českými spisovateli se v médiích mluví pořád o těch samých: Vieweghovi, Třeštíkové, Pawlovské ... A tak jsem se rozhodla, že když "tu fantastickou Petru" přehlíží tolik českých novinářů, nebudu ji přehlížet já.