Wohoo! Umím správně odpočítat americké peníze

V amerických penězích jsem dlouho měla chaos. S bankovkami to bylo ještě jakž takž, ale jakmile došlo na kov, připadala jsem si při jeho počítání stejně zoufalá jako při každé písemce z matematiky. S bankovkami je v Americe ten problém, že ...

... všechny od dolarové po stodolarovou mají stejnou velikost i barvu, takže si člověk musí dávat dobrý pozor, čím platí.

S mincemi je to pak ještě horší. Jednak americké ceny nejsou zaokrouhlené na celá čísla, takže ať dělám, co dělám, vždycky toho kovu mám v peněžence prostě moc. A protože se v něm nevyznám, taky jím neplatím, takže ho pořád přibývá. Asi nejvíc matoucí je, že velikost mincí neodpovídá jejich hodnotě. Jeden cent je prostě větší než mince v hodnotě 10 centů. Navíc dost mincí má svůj hovorový název jako čtvrťák nebo niklák a málo kdy vás někdo požádá, abyste mu dali pětadvacet centů. K tomu připočtěte, že hodnota na mincích není psaná číslicí, ale pouze slovy. A aby to bylo ještě zajímavější, tak třeba na minci deset centů nenajdete „10 cents“, ale „one dime“, protože jeden dajm rovná se prostě 10 centů. Are you still following? (oblíbená otázka mého muže) No zkrátka, když je shon a navíc pořádně nevidím, abych každou minci „četla“, začala jsem je prostě shromažďovat v peněžence a dělala jsem to tak dlouho, až se mi urval zip. Případně to funguje ještě tak, že drobné můžete dávat jako spropitné všude možně, čistě proto, abyste se jich prostě zbavili. Čímž pádem vás každé kafe stojí tak o padesát centů víc, než po vás chtěli. Geniálně vymyšlená obchodní strategie!

Když jsem si včera kupovala kávu za 2.45 dolaru, aniž bych věděla proč, poprvé jsem se odvážila otevřít přihrádku s drobnými. Do té doby jsem je sypala vždycky jednou za čas doma do českého půllitru, který si B. přivezl na památku z Prahy. A zjistila jsem, že ačkoliv odpočítávání mi dá navzdory předchozímu ujasnění situace pořád trochu práci, nakonec se to dá zvládnout i bez toho, že peněženku nastavím prodavači, aby si vybral, kolik potřebuje.

Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o téhle věci jako o něčem, co mi může přinést tak významnou porci radosti, že o ní dokonce napíšu příspěvek na blog. Kdyby mi někdo řekl, že se zatetelím blahem poté, co v jedenatřiceti správně a relativně rychle odpočítám dva dolary čtyřicet pět centů v mincích, poklepala bych si na čelo, jestli to myslí vážně. Ale ono je to ještě o něčem jiném. Důležité je, že tahle maličkost odstranila z mého života drobné každodenní utrpení, které jsem do té doby zavírala, až se na mě jednou vyvalilo v podobě zničené oblíbené peněženky. Už se to nestane. A navíc si z toho beru ponaučení i pro jiné věci v životě.