Okamžik radosti: Vyhodit všechny liché ponožky

Když je vytáhnu z pračky a zjistím, že nejspíš během praní (protože kde a kdy jindy?) ztratily druha, je mi prostě líto mrsknout s nimi do odpadkové koše. A tak je usuším a dám stranou, že se ty do páru možná jednou najdou. 

Začínám obvykle s nadějí, že to bude brzy, takže lichá ponožka leží několik dní na nočním stolku. Když už není co prát, řeknu si, že je to divné, ale protože ji ještě pořád nechci vyhodit, přemístím ji do police k pračce. Někdy v tomhle období se objeví druhá lichá, ale kupodivu vůbec není do páru. Pak uklízím ve skříni, kde najdu další lichou, úplně jinou, která mi dokonce připadá, že snad ani není moje nebo naše a hlavně - rozhodně nepasuje k těm předchozím dvěma. Takže založím speciální sáček, kam je všechny naskládám a ten pak různě přemisťuju po bytě podle toho, kde zrovna uklízím, a tudíž hledám naději. A taky kam uložit ten sáček, aby nekazil dojem uklizena a abych si na něj vzpomněla, až bude potřeba.

Ačkoliv se mi stalo asi dvakrát v životě, že jsem párovou ponožku objevila (bílá byla zamotaná v prostěradla a dvě měsíce jsem s ní spala u hlavy, černá zůstala půl roku v zimní botě, což dodnes nechápu), dlouho věřím, že se jednou všechny někde objeví. Nikdo přece nechce být dlouho sám!

A pak přijde den, kdy mám před uzávěrkou a během čtyřiadvaceti hodin odevzdat dva texty. A protože mám pocit, že nemám nápad, prokrastinuju a poctivě uklízím celou domácnost včetně vysokých poliček a všech zásuvek. V jedné najdu v pytlíku asi dvacet lichých ponožek, a jak jsem v rauši, všechny je prostě vyhodím.

Nikdy bych si nemyslela, že vzdát se může přinést takovou radost! :)