05.11.14

Okamžik radosti: Přečíst si knihu v angličtině

Mám ráda všechny knihy, ale o něco víc ty, při jejichž čtení se musím trochu snažit. U kterých musím vypnout rádio, odložit telefon, přestat srkat kafe a přečíst si některé stránky dvakrát, abych je plně pochopila. Musím se jimi prodrat jako slabikářem v první třídě, kdy jsem se číst učila.
Přesto si čtení užívám, přináší mi radost a dokážu se do nich ponořit tak, že zapomínám na všechno ostatní. To je mimochodem stav flow, o kterém píše psycholog Mihaly Csikszentmihalyi coby o základním předpokladu hledání životního štěstí.

To ale mluvím o knihách psaných v češtině.

S těmi anglickými je to trochu jinak. Dlouho jsem četla jen romány a složitějším knihám jsem se bránila. Když už jsem je brala do ruky, většinou proto, abych si vyfotila obal a sledovala, až knihu někdo přeloží a vyjde v mateřském jazyce. Kdykoliv jsem se totiž některou pokoušela číst, vždycky mě to spíš naštvalo. Na začátku jsem nedokázala vypnout mozek, aby si nepřekládal, pak jsem nerozuměla příliš mnoho slovíčkům, abych skutečně pochopila kontext a jenom si ho nedomýšlela, a když jsem si je začala hledat ve slovníku a vypisovat do sešitu, čtení se začalo měnit v úkol. Jestli do té chvíle nebylo příliš radostné, s tisícistránkovým slovníkem při ruce pro mě ztratilo potěšení úplně. Dost jsem se kvůli tomu trápila, hlavně když jsem si přečetla rozhovor s nějakým člověkem, který tvrdil, jak nesmírné potěšení je číst literaturu v originále. To mě pak sužoval pocit, že bych to měla aspoň zkoušet.

Myslela jsem si, že když se budu víc snažit a vložím víc energie, nebo když si dokonce uložím dvě stránky denně jako úkol, brzo se to zlepší a potěšení se jistě dostaví. Jenže to bylo akorát trápení a žádné zlepšení se logicky nekonalo. Tak jsem to nechala být a tyto knížky si na skoro na celý rok přestala prohlížet, kupovat i půjčovat. Nejprve mě to trápilo, ale když jsem je neměla na nočním stolku, postupně jsem na to přestala myslet. Nedávno jsem ale jednu takovou knihu dostala. Už jsem se chystala zasunout ji do knihovničky "na někdy", když jsem si uvědomila, že si ji vlastně chci přečíst. Ne proto, že bych měla, ale že to prostě chci po čase zase zkusit. A řekla jsem si, že když to nepůjde a nebudu z toho mít ani trochu příjemný pocit, někomu ji daruju, aby mi doma nepřipomínala, co mi není příjemné.

Včera jsem knihu dočetla. Nebylo to potěšení úplně na každé stránce, ale na většině ano. Možná v tom sehrálo roli, že nebyla napsaná zase tak těžkým jazykem, možná to, že po roce ovládám jazyk zase o něco víc, možná můj jiný přístup ke čtení. A možná jenom to, že jsem si opravdu platí tvrzení "there is a right time for everything" a u některých věcí opravdu nemá smysl lámat je silou. Stačí prostě počkat.

A odměna přijde.


Žádné komentáře:

Okomentovat