Co miluju na Americe: Kavárny s výhledem do ulice

Jedna z věcí, kterou mám na životě v Americe opravdu ráda, je obrovské množství kaváren, které z venku vypadají, že v nich hosté sedí jako figuríny ve vitríně. Výhled z nich je většinou tak dokonalý, že jsem ochotná ...

... prominout těmto místům nepohodlné barové stoličky i to, že si nemůžu opřít záda, nemám kam pověsit tašku a po površích barových pultů, které tam jsou místo stolu, dost často špatně klouže počítačová myš. Děje se tam totiž jedna příjemná věc, která se mi jinde moc nedaří: moje fantazie při pohledu do ulice pracuje na plné obrátky a kreativita jako by právě dostala dávku steroidů.

Můj mozek je zahlcen otázkami. Kdo je ta žena v zeleném kabátě, která právě přešla na druhou stranu ulice? Co si asi koupila ta blondýna nesoucí obrovskou tašku Macy´s? Jen te kluk fotící mobilem ulici na dovolené, nebo sem patří a spatřil něco, co já nevidím? Pověsí to na nějakou sociální síť? Jaká je pravděpodobnost, že by se ta fotka ke mně mohla dostat? Čemu se směje řidič černé Audi? A s kým si po telefonu povídá řidička Fiatu? Jaký mají všichni tihle lidé životní příběh a co je dnes zavedlo právě na tohle místo? Všímá si někdo z nich mě sedící za sklem kavárny? S jakou otázkou se na mě dívá?

Není to koukání do blba, kdy zapomínám, kde vlastně jsem nebo kdy se při pohledu na ženu s telefonem neozve myšlenka, že za deset minut musím zavolat k zubaři. Je to ale nesmírně příjemné rozpouštědlo stresu, osvěžující pro mozek a důležité pro načerpání energie, až se z poklidného světa za vitrínou, kde se navíc cítím jakýmsi zvláštním způsobem v bezpečí, budu muset posunout do toho reálného před ní. Kde je pro fantazii, poněkud paradoxně k jeho velikosti, bohužel podstatně menší prostor.