12.11.14

Okamžik radosti: ochutnávat jablečný koláč právě vytažený z trouby

Pálí to. Přestože venku z trouby, těsto se pořád zvedá a padá a jablka pod ním jakoby se snažila nadechnout čerstvého vzduchu. B. volá, že to voní až do vedlejšího pokoje a že si zítra pochutnáme.

"Zítra?" říkám si, v ruce kuchyňskou rukavici a nůž připravený zakrojit do křupavého korpusu.

Vím, že když říznu, nejméně na půlce koláče korpus popraská. Že se mi pálivý kousek nepodaří přesunout na talíř nezničený. Že jablka potečou všude. Že mi spálí jazyk. Že část šťávy vyteče do prostoru ve formě, odkud vezmu první kousek, vytvoří tam malé jezero a dosud nadýchaný koláč splaskne.

Ano, tohle všechno vím. A stejně nedokážu odolat a krájím. Nasávám vůni skořice. Přesouvám rozpadající se kousek na talíř. Snažím se nabrat takové sousto, ve kterém by byly zastoupeny ve stejném poměru jablka i korpus. Foukám, abych si ho mohla přesunout do pusy. Donáším k ústům. Mmmm … Ach! Korpus se křehce rozsype na jazyku a hned poté následuje chuť jablek, skořice a oříšků, které jsem přidala.

Vím přesně, proč jsem krouhala jablka, proč jsem běžela od obchodu pro další mouku, když se ukázalo, že mi jí trocha chybí, proč já – netrpělivá podruhé i potřetí rozvaluju těsto, když se mi trhá … proč peču.

Pro tenhle jediný kousek snědený pět minut po vytažení z trouby.

A další už nepotřebuju.

Ten nejlepší už totiž stejně není.

Žádné komentáře:

Okomentovat