18.02.15

Tyhle 3 songy mi vždycky zlepší náladu. Co vám?

V "Dý Sí" napadlo v noci dalších deset centimetrů sněhu. Je poledne a šedočerno. A náš teploměr ukazuje už od soboty jednociferné číslo. Pozor  - ve Fahrenheitech! To samo o sobě už je pěkná kosa, kolik přesně mínus v Celsiích to je ani vědět nepotřebuju.
A protože ve Starbucksu ke kafi navzdory tomu, jak je venku, stále rozdávají vodu s ledem(!!!), jsem radši doma. Píšu. A čtu. Sleduju Sherlocka a čím dál víc se zamilovávám do supermozku Benedicta Cumberbatcha. A poslouchám songy, které mi dovolují odpoutat se od toho, že už pár dní nemůžu vystrčit nos. A které že to jsou?


Je květen. V dvouřadovém rozepnutém trenčkotu a s červeně namalovanou pusou chodím po Montmartru, mluvím plynně francouzsky a umím bezchybně vyslovovat všechny akcenty è, é, ê (ano, i to se stanem), zítra se naučím kohouta na víně a vyjde mi to hned na první pokus, protože tahle písnička to má v sobě. Tu energii, naději, lehkost, eleganci … to všechno francouzské, čeho v reálu ani za mák nemám, ale tolik mě to baví. Jako tenhle song, kterému nerozumím ani slovo, ale … no a?


Znám obsah její slov, vím, jak je naléhavé její sdělení, že melodie vůbec není radostná a Hozierův hlas tak mrazivě syrový až mi z toho vstávají chlupy na rukou. Třesou se mi kolena i hlasivky, když se pokouším zpívat „take to church, I´ll worship like a dog at the shrine of you lies, I´ll tell you my sins and you can sharpen your knife.“ Kdepak, nepropadám se do depky, naopak, vznáším se kdesi vysoko nad ní.


Po reklamách ze Super Bowlu moje nová prokrastinace. Přestávám psát, protože mám zaťaté pěsti, v nich pomyslné paličky a rukama bubnuju vedle notebooku. Ačkoliv o tom vůbec není, připadá mi … jako by se chystalo něco velkého. Zvuk! Opona! Světla! 3,2,1 … Light ´em up!

Ať vám taky udělají radost!

Žádné komentáře:

Okomentovat