24.08.15

Doma v Česku. A Češi jsou ... !

Abych se zbavila hrůzy z nadcházejícího letu, minulou sobotu jsem po cestě na letiště vymýšlela téma na blog. "Víš, co mě napadlo?" říkala jsem B. "Pořád píšu o Americe a Američanech. Mohla bych to tentokrát obrátit. Že bys mi řekl, jak na základě manželství se mnou vnímáš Čechy a Česko …," nadhodila jsem. "Hm. Ale ...

... moc tomu nerozumím. Co mám jako říkat?" ptal se mě můj muž. "No já nevím … třeba že nejsme moc sebevědomí nebo takové ty věci," zkusila jsem mu napovědět nějaký z těch stereotypů, kterými se ohání většina Čechů, ať to je nebo není pravda.

No, long story short. Můj muž to nepochopil. Tvrdil, že absolutně neví, proč má na základě manželství se mnou nějak obecně hodnotit český národ a co má říkat. Nic takového jako Češi očima Američana tedy nevzniklo.

Ale proč to vyprávím.

Protože jenom jsem v neděli přijela domů, srovnávání a popisování “my Češi” jsme takoví a takoví, na mě leze z každého časopisu a konverzace. Skoro každý rozhovor, do kterého jsem se v minulém týdnu začetla v novinách včetně lifestylových časopisů Forbes nebo Elle, měl minimálně jednu z otázek na češství a skoro všichni lidé, s nimiž jsem se potkala, se mě ptali: “Jsou Američané tak – dosaďte víceméně cokoliv, co se říká o nás – jako my Češi?” Naprosto mě pak dostala jedna moje kamarádka, která naši konverzaci o partnerských vztazích (!!!) uzavřela slovy: “No jo, to víš. Vlastně mě to jeho chování nepřekvapuje. To jsme přesně my Češi.”

Někde v tu chvíli jsem si uvědomila, že jedním ze základních rysů nás Čechů je, že se neustále popisujeme a někam zařazujeme. A ve velké míře si libujeme v tom vysvětlovat ostatním národům, jací že jsme a pak je žádat, aby nám to buď potvrdili nebo vyvrátili. Takže – fakt máme malé sebevědomí? - No vidíš, jak jsem se strefila! Opravdu jsme takoví pesimisti? – Říkala jsem ti přece, že tohle je národ hrozných negativistů! A tak podobně. No a číst, kdy se člověk může rochnit v popisu typického Čecha třeba na sedmi stranách, to je teprve něco! Že je to pořád jedno a totéž, jen jinými slovy a z jiných úst, to nikomu nevadí.

Taky mám tyhle popisovací tendence. Vždyť minulou sobotu jsem se snažila přesně o totéž. A ani bych nespočítala, do kolika konverzací za mořem už jsem vpašovala nějaké upozornění s popisem, z jakého národa pocházím. Paradoxně až teď, když jsem na chvíli zpátky doma, mi došlo, že od mnoha cizinců jsem nic podobného nikdy neslyšela. V žádném australském časopise jsem nikdy nečetla úvahu, jestli jsou Australané dostatečně dospělí, civilizovaní, jestli jsou dost hrdí, jestli jako národ mají vizi a sny a nedejbože jestli tleskají po přistání letadla nebo ne a jestli je to dobře nebo špatně a proč a zač a blablabla. A nemůžu si vzpomenout ani na konverzaci, kdy by nějaký Američan řekl něco ve stylu třeba: “No, ale tady jsi v Americe. A my Američani to takhle máme. A jsme sebevědomí, máme ambice a jsme takoví a makoví …”

A co z toho?

Není to vlastně úplně jedno?

P.S.: Časopisům asi ne, protože téma češství evidentně táhne a prodává. Ale stejně to nechápu – proč máme takovou zálibu v tom pořád se analyzovat a číst si o tom? Nebylo by lepší věnovat tu energii radši někam jinam?

1 komentář:

  1. Daniela Bartosova24. srpna 2015 12:09

    Janka, vzdy si s radostou precitam kazdy Tvoj clanok, ale az tento ma motivuje napisat reakciu. Slovaci su na tom podobne. Ale toto je tema na dlhy rozhovor. Ak by som mala byt strucna, ze je to tak je logicke...historicky dane a zmenit to bude trvat velmi dlho... preco nie oni a my ano...

    OdpovědětVymazat