27.08.15

Jak si TY můžeš dovolit něco psát?

Zhruba před měsícem jsem dostala za úkol napsat článek o rozdílech ve výchově dětí v Americe a v Česku. Tvorbě toho článku předcházela internetová diskuze, kdy jsem na facebookovou skupinu Češky a Slovenky v USA napsala dotaz, jak to vidí ostatní ženy. Chtěla jsem jednak načerpat inspiraci a druhak si potvrdit, jestli to, co ...


... jsem měla v hlavě, třeba rezonuje i v jiných ženách nebo jestli bych se měla pokusit zamyslet nad věcmi z jiného úhlu pohledu.

Spousta žen mi poskytla zajímavé ponděty k přemýšlení, ale několik mi jich napsalo, jak jsem vlastně dlouho v Americe, že můžu psát takový článek a jakého odborníka na to hodlám oslovit. Když jsem napsala, že žádného, protože článek nemá být o pohledu nějaké autority, ale prostě o mém osobním pocitu, zlobily se ještě víc. Článek bez odborníka? To je tedy úroveň!

Když jsem přijela do Ameriky, moji kamarádi z Čech chtěli, abych tento blog zásobovala postřehy, detaily, věcmi, které oni coby turisté v New Yorku nebo v L.A při týdenní návštěvě prostě nevidí. Já jsem ale nic moc veřejně nepublikovala, když už, sepsala jsem každému spíš osobní e-mail. Pořád jsem se totiž zabývala otázkou, jestli si to můžu dovolit. Jestli už jsem v Americe dostatečně dlouho, abych mohla psát o chování, jídle, kultuře, stravě, všemožných rozdílech. Pořád jsem čekala, říkala si, že to chce možná rok, možná dva, možná deset, bála se vyjít s nějakým názorem nebo zkušeností, protože jsem měla strach, že hned první čtenář mi můj blogpost rozcupuje na kusy. V takovém tom stylu jako že “tysešaleúplněblbá, protože já jsem tam taky byl a tak to vůbec není”.

Přitom právě takové osobní postřehy jsem zároveň sama vyhledávala. Totiž kdykoliv jsem vzala do ruky jakoukoliv knížku o Americe, hlavně v poslední době jsem ze všecho měla takový pocit jako že … je to vlastně pořád dokola. Fádní, stejné, obyčejné v tom smyslu, že jsem se prostě nemohla pořád začíst. Tu zmínka o nakupování v New Yorku, tady nějaký postřeh, jak je to všechno velké, tamhle kus historie. Chyběly mi detaily, pocity. Nikdo z autorů nepsal o hodinových nákupech v supermarketu, kdy hledáte tvaroh, co neexistuje. Nikde jsem se nedočetla, jak na člověka z Prahy působí metro ve Washingtonu D.C., jak voní paperbacky v americké knihovně, jak intenzivní je hádka dvou lidí, co nemluví stejným jazykem, jak vypadá česká bábovka upečená v americké troubě. Může se podařit stejně jako v české?

Vím přesně, kdy mi došlo, že právě tohle je to nejzajímavější, o čem můžu psát. Když jsem odvažila publikovat první, řekněme dost opatrně formulovaný článek, a přišla mi od jedné z vás reakce. “Děkuji. Žiju v Americe už skoro patnáct let a přesně tyhle postřehy už jsem vlastně všechny vytěsnila. Prostě mi zevšedněly. Je zajímavé si je znovu připomenout a s nimi vlastně celou svoji historii tady.”

Nikdo z nás nechodil do stejné školy, nežil ve stejných Spojených státech, nenakupoval ve stejném supermarketu, nevidí výchovu dětí stejnýma očima. Nemám ambici tyhle věci hodnotit, měnit pohledy ostatních lidí na ně. Ale láká mě sdělit druhým, jak je vidím já. Nejen jak vidím Ameriku. Ale jak vidím všední život. Protože napsat znamená zamyslet se, snažit se pochopit a taky možná – udělat někomu radost, pokud to náhodou máme stejně.

Můj článek o výchově dětí v Americe a v Česku najdete v časopise Glanc, který je právě na stáncích.

6 komentářů:

  1. Ahoj Jani, já naopak vítám, když někdo píše ze svých zkušeností. Respektuji názor ostatních, sama se setkávám s podobnými reakcemi jako ty... myslíš, že je to výchovou? Tedy že nám rodiče/učitelé vštěpovali, že musíme držet jazyk za zuby a krok?

    OdpovědětVymazat
  2. mila Jano, prima vystezene, ale ja mam zase tenhle pocit trochu obraceny.
    to tyjsiasitrochublba, slycham take casto, ale spise od cechu, kdyz jim neco vypravim o zemi, kde ziji jiz desetileti, vedi vse stejne lepsi nez ja i kdyz tu zem navsitivili snad nanejvice 3krat a tak na tyden, ale vedi jak to tam chodi, jaci jsou lide a hlavne jak je jim ta zem nesympaticka a lidi take. Myslim, ze neznaji nikoho dele nez tyden. To je muj postreh, usoudila jsem z toho, ze je lepsi si nektere veci nachat pro sebe, hlavne nepresvedsuji, jako autorka je to samzrejme jine, neco se napsat musi a protoze se clovek stejne nikomu, tedy vetsinou, nezavdeci, nedelala bych si s tim moc starosti. Kazdy je takovy nebo makovy a vnima vse po svem a tak je to take v poradku. Ti co stale kritizuji, mohou napsat neco sami, ale na to asi nestaci, nebo proste kritizuji ze zvyku.
    Moc uspechu ve psani ti preje a drzi moc palce
    Dagmar z Nemecka

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Ivo, asi to má víc faktorů. Částečně výchova, částečně pořád ještě komunismus, kdy všichni žili a dělali věci vlastně stejně, ať se jednalo o cokoliv. Ale přijde mi i zajímavé, jak se spousta lidí pořád zašťituje autoritami. V té diskuzi, co jsem měla s holkama na Facebooku, to trochu vyznělo jako: kdyby se vyjádřil psycholog, tak to beru, ale když to píše "jenom" novinář, je to prostě špatně. Vidím teď u dost kamarádů taky takové "přehazování zodpovědnosti", kdy se jim nechce rozhodovat v životě, ve vztazích, v práci, nechce se jim přemýšlet sami na sebou, tak se jdou zeptat odborníka, co je "správně" a co mají dělat. Ale ono mnohokrát žádné obecné správně není, proto myslím není vůbec od věci sdělovat názory a nechat každého popřemýšlet nad různými úhly pohledu. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mila Jano, jsem tu dva mesice a zazitku z Chicaga jsem tak plna, ze mam pomalu chut si zalozit blog pro pratele, ktere moje pocity zajimaji. Uplne Vam rozumim, dopredu se bojim typicke ceske kritiky od piva :-/ Prijela jsem se synem, pujde tu do druhe tridy. Jsem zvedava, v Cechach by sel do prvni, mel odklad, tady naskoci rovnou do druhe. Dvakrat jsem mluvila s reditelkou, zda je to vhodne, pro nej to nejlepsi. Uplne citite ten rozdil v pristupu, je to statni skola, zadna soukroma, ale...Vas syn je vyspely, dostane veskerou podporu, pripadne asistenta....uvidim, jake to bude, nicmene, jsem tu a budu hrat podle jejich pravidel, dokud mi to bude pripadat tim nejlepsim pro syna. Piste dal, o cem chcete, pisete krasne a kdo tu alespon chvilku nezil, tezko pochopi ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mila Jano,
    clanek jsem necetla, moc bych rada, ale nemam jak se dostat k casopisu. Nicmene, at uz je v nem, co je spoleham na vase skvele pozorovatelske umeni, protkane citem. To kazdy nema, vy ano a to z vas prave cini vybornou spisovatelku a vlastne i odpornici. Podivejte, muzete byt studovanym "odbornikem" na cokoliv, ale pokud si neumite dat body k sobe, pak je to k nicemu. Pozorovaci talent, cit a umeni, a to spojit v psane slovo je to ONO!
    O americke vychove toho bylo napsano opravdu mnoho a to i ceskymi odborniky, kteri se sem tam i trefi do cerneho.
    Jako mama dvou dospelych Americko- ceskych deti dodam, ze dle meho vlastniho posudku a zkusenosti je vychova deti v USA mnohem narocnejsi veci. V CR a cele Evrope vubec, existuji na vse normy, kulturni zvyky, popr. rozvetvena rodina na pomoc atp. To v USA neni. Kazda rodina si dela normy sve, o to vic, pokud se jedna o smisene rodiny, manzelstvi a kultury...nekdy i nabozensky. Americke dite je vystaveno mnoha vice ovlivnujicim faktorum nez dite z jakekoliv jine zeme a to cini pro rodice velkou vyzvu, predevsim kdyz se jedna o vychovu pubertaka. Dite i rodic musi tim padem cinit mnoha vice rozhodnuti nez jakykoliv jiny rodic, a jak vime a zname rozhodnuti jsou vzdy stresujici.
    Me osobne jsou americke deti zahadou, hlavne, kdyz se dostavi do veku puberty. Americky pubertak, je ten nejneslusnejsi a nejotravenejsi tvor planety, ale vsichni ho tak berou a toleruji. On se tim vsim protlouka a mlati po svem, a kdyz to vse prezije, tak z nej pak vyrusta ten nejlaskavejsi a nejtolarentnejsi obcan. (Tady mluvime samozrejme o normalnich detech, nepocitam zadne ulety nebo vyjimky).
    Ted jsem se rozjela, a psala bych stranku za strankou, sla do detailu a ruznych pribehu, ale musim zpet do prace, takze koncim a preji hodne uspechu ve psani i objevovani noveho sveta :).
    Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Kdyz vidim tyhle facebook diskuze a ruzna internetova fora, tak mam skoro pocit, ze ti co maji "vice zkusenosti" (jsou v ty americe vice let, ale to nutne neznamena vice zkusenosti) citi jakousi zavist, ze ty jako clovek co tu zije teprve 3 roky si dovoli psat neco, kdyz ony autority tam ziji xx let, ale jejich nazor nikde publikovany nebyl, ale tvuj ano. Tak se te snazi shodit... Jenze ono je to naopak. JA kdyz jsem kamkoliv prijela a prestehovala se do nove zeme, psala jsem nejvic hlavne ze zacatku hned jak jsem prijela. Protoze ty dojmy jsou nejcerstvejsi. A taky to uz nelze nikdy vratit protoze po letech to zevsedni a uz to tak zajmave nebude. Pritom nasim krajanum to porad zajimave prijde. Skoda se ohlizet na "autority". Tak doufam, ze budes dale psat podle toho jak to proste citis bez ohledu co na to kdo rekne.

    OdpovědětVymazat