11.09.15

Opravdové loučení s životem v Česku?

Ačkoliv už druhý rok žiju většinu času v Americe, pořád mám v Praze svůj vlastní malý byt. Párkrát v něm za láhev vína a čokoládu přenocovali kamarádi, někdy ho využili rodiče, ale většinu posledních měsíců byl prázdný a čekal, až přiletím a na chvíli se do něj vrátím.

Na tom pocitu, kdy po osmi měsících života ve Spojených státech přistanu v Praze a nemusím být v hotelu nebo se nastěhovat k někomu známému na gauč, ale mířím z letiště DO SVÉHO BYTU, je, řekla bych, něco velmi speciálního. Pouhý fakt, že jedu do místa, které mám ráda, mám v něm nábytek, polštáře, talíře, hrnky, dekorace, fotky, které jsem si já sama vybrala, mně jako kouzlem dokáže zbavit pochybností, jestli jsem v Praze ještě vůbec doma. Jenom otevřu dveře, utvrdí mě definitivně, že nejsem turistka na dovolené, ale že sem stále patřím. Kromě toho v prvních pár hodinách skoro vždycky najdu nějaké překvapení, na které už jsem dávno zapomněla. Třeba zbytek voňavého sprchového gelu, co jsem si kdysi dovezla z Francie, v nočním stolku rozečtenou knihu a v kuchyni milovaný hrnek na čaj, ze kterého piju při psaní. Před osmi měsíci bych přísahala, že když se mi nevejde do kufru a budu muset odletět bez něj, neudělám za mořem ani čárku. A teď jsem ho na tři čtvrtě roku klidně vypustila z hlavy. Jakože úplně.

Tohle je moje ložnice v Praze

Upřímně musím přiznat, že můj byt funguje do jisté míry i jako zadní vrátka. Navenek sice pro spoustu kamarádů vypadám jako hrdinka, co za sebou prostě jednoho dne zavřela dveře a začala nový život na druhé straně světa, skutečnost je ale taková, že já tyhle rozhodovací dveře právě moc zavírat neumím. Neumím dělat tlusté čáry, říct si buď – anebo, odevzdat se něčemu úplně stoprocentně. Ano, žiju v Americe, chci tam být, ale zároveň chci patřit (ideálně ve stejné chvíli) do Prahy a do Česka. Jeden důvod je, že pořád to tady miluju, druhý takový ten “co když” strach. Co když se mi bude stýskat? Co když to v Americe nevyjde? Co když budu chtít zpátky? Zrovna nedávno jsem si říkala, že můj většinu roku prázdný byt reprezentuje tuhle rozpolcenost a strachy daleko lépe než jakákoliv slova.

Jenže jak mi fakt, že svůj byt mám, na jedné straně přináší uklidnění, radost, pocity těšení se, na druhé mi taky dost bere. V první řadě peníze. V druhé pak schopnost zapojit se tak nějak naplno a se vším všudy do amerického života. Díky bytu jsem pořád rozkročená mezi Washingtonem a Prahou a občas se přistihnu, že říkám třeba “až budu doma (myšleno v Praze), zajdu si konečně k holičce”. V Americe žádnou nemám ne proto, že by tam nebyla, ale protože vlastně ani žádnou nehledám, když se můžu celkem kdykoliv vrátit a strávit v Česku, kolik času budu potřebovat. A tak je to i se spoustou dalších věcí. Tímhle pohledem jsem ve Spojených státech navzdory spoustě stráveného času pořád vlastně spíš turistka.

A tohle kuchyně. 

To se teď ale změní. Rozhodla jsem se svůj pražský byt pronajmout. Ačkoliv už je pár dnů v nabídce realitní kanceláře, pořád pochybuju a nejsem si tím rozhodnutím jistá. Ačkoliv ho neprodávám a svým způsobem se pořád můžu kdykoliv vrátit, bulím, když vytahuju z polic cédéčka, knihy, balím nádobí a skládám to všechno do krabic a nosím do sklepa. Myslím, že moc lidí kolem mě nechápe, co prožívám. Vidí byt prostě jako věc a její pronájem, jelikož ji užívám minimálně, jako něco naprosto logického, co jsem měla udělat už dávno. Já to ale takhle chladně materiálně brát nedokážu. A ani nechci. V čemkoliv, co v mém bytě v těchto dnech chutnu do ruky, je spousta emocí, které mě ve spouští různé pocity. Ten hlavní je, že ačkoliv jsem v Americe už víc než rok a půl, teprve teď mi přijde, že se tam stěhuju tak nějak ... úplně.

2 komentáře:

  1. Omnia mea mecum porto aneb jsou to jen věci, dá se žít i bez nich, důležitější je to rozhodnutí...

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jano,
    je to presne i muj problem, take mam maly byt v Praze a to jiz hodne dlouho. Ta dvirka si drzim otevrena jiz dlouha leta, nikdy jsem je nepotrebovala, ale ten pocit , ze je mam byl opravdu utesujici, ale je to luxus. Financne to take jiz dlouho pozoruji a zrovna jsem se nedavno na navsteve "doma" rozhodla ho pronajmout. Trpim take, ale rozumna uvaha mi rika, ze je to asi opravdu skoda penez i bytu, ktery nikdo neuziva. Dvakrat do roka tam prespat? No, muj makler zatim nikoho nesehnal, ale doufam, ze nekdo bude mit brzy z meho bytu radost a ja dobry pocit, ze jsem se po 20ti letech dokazala rozhodnout. Mam s tim rozhodovanim totiz dost problemu. Ted jsem ale v pohode, protoze vim, ze to rozhodnuti bylo spravne.
    Moc pekne napsane, jako vzdycky ..... moc pozdravu..... :-)

    OdpovědětVymazat