20.09.15

Proč je stěhování šílené?

Minulý týden bych přísahala, že na stěhování je absolutně nejhorší to emocionální pouto, kdy zabalím kus života a MŮJ MILOVANÝ byt přenechám k užívání někomu cizímu. Jenže když jsem se tento týden naplno ponořila do balení, zjistila jsem, že celý proces obnáší mnohem větší výzvy.

Tak například tyhle tři.

Vydržet se stejným velkým odhodláním až do konce

Stejně jako většinu svých aktivit, i balení jsem zahájila s tím, že když už jsem se do toho pustila, udělám to aspoň pořádně. To znamená nejen že uložím věci do krabic, ale taky je všechny přeberu, nepotřebné vyhodím nebo daruju, potřebné roztřídím, vydrhnu nebo aspoň očistím od prachu, zabalím do bublinkové fólie a především ty krabice pořádně popíšu, abych věděla, kde co je. Problém je, že už v poledne, kdy otevřu pátý šuplík pracovního stolu a vyvalí se na mě další hromada kabelů, papírů, starých časopisů, moje odhodlání prudce klesá a já prakticky jenom sesypávám obsahy zásuvek do krabic. Třicet minut poté sním o táboráku, který uspořádám ideálně uprostřed obýváku, hodím tam všechny krabice i zbytek obsahu zásuvek a skříní a budu mít konečně pokoj. Jenže místo abych se té myšlence zasmála, jak mám i v kritické chvíli nadhled, jsem na sebe příšerně naštvaná, jaká jsem nedotahovačka. Je to odraz toho, jak se chovám i jinde v životě?, přemýšlím. Načež dojdu k tomu, že nejspíš ano. Moje mizerná schopnost dokončovat mi vžene slzy do očí. Bulím a teče mi z nosu. Jenže když se chci jít vysmrkat, zjistím, že papírové kapesníky už jsem zabalila – někam do jedné z těch nepopsaných krabic.

Naučit se vyhazovat, SEREPETIČKY hlavně

Souhlasím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující a úlevné. Jenomže já to neumím. Ještě tak starý toaster nebo prošlou kosmetiku. Tyhle věci ale vyhazuju průběžně, takže jich mám v bytě minimum. Horší je to s těmi ostatními. Starými, zbytečnými, nefunkčními, občas kýčovitými předměty, které přesouvám z bytu do bytu už vlastně celé roky a které mají společné jedno: je jich hrozně moc a pojí se k nim nějaké vzpomínky. Že nedokážu vyhodit maturitní otázky nebo časopisy, ve kterých kdysi vyšly moje články, to má asi víc lidí. Ale že nedokážu vyhodit starou ušmudlanou klíčenku s nápisem Berlín (koupili jsme si stejnou s Ondrou, do kterého jsem si myslela, že jsem příšerně zamilovaná), miniaturního moduritového anděla s ulomeným křídlem, sbírku mušlí, seschlé kaštany, drhanou dečku na noční stolek a milion dalších podobných věcí naházených v několika menších krabicích přesně tak, jak jsem je tam sesypala při stěhování před třemi lety, to už je  možná na nějakou diagnózu. Tyhle věci jsou k ničemu a evidentně je nepotřebuju, když jsem žádnou z těch krabiček tři roky neotevřela. Kdyby je někdo vyhodil za mě, nikdy bych po nich netruchlila. Ale když je mám vyhodit já, nejde to. Bojím se, cokoliv z nich vyhodím, vyhodím s nimi i konkrétní vzpomínku. A taky se bojím, že babička, která mi dala tu dečku, by se nějak dozvěděla, že jsem se jí zbavila. Nebo ještě hůř - že by ji třeba našla v popelnici a co potom?! Myslím, že v takové chvíli je naprosto největší zdrada všech zrad, když člověku zavolá kamarádka a zeptá se: “Hele, napadlo mě, my ve sklepě máme docela dost místa. Nechceš si k nám třeba něco dát?”

Poctivě si zodpovědět nepříjemné otázky

Třeba tu, proč jsem nasbírala sedmašedesát dévédéček s filmy, které dvakrát za rok dávají v televizi, když jsem pětašedesát z nich ještě neotevřela! Další otázka zní, k čemu vlastním několik notýsků na poznámky, tři učebnice francouzšiny (neumím ani slovo), čtyři kráječe na vajíčka, pětadvacet balzámů na rty a další a další věci. Jsou známkou toho “že jsem za vodou” (a že strašně kecám, když říkám, že nemám peníze) nebo že křečkuju a měla bych s tím začít okamžitě něco dělat? Nevím. Přemýšlím v duchu nad tím, jak by to bylo skvělé, kdyby až si příště v obchodě ponesu něco k pokladně, upadla mi na pět minut třeba ruka nebo tak něco, abych si uvědomila, jestli danou věc vážně potřebuju. Shodou okolností ten den zrovna řeším dárek pro kamarádku k narozeninám. Napadne mě, že jestli jsme na tom s křečkováním všechny tak nějak podobně, každý dárek, co se nedá vypít a sníst, se jednou nutně musí proměnit v trest. Okamžitě přehodnocuju koupi čehokoliv a Marcele posílám do práce krabici čerstvě upečených cupcakes a daruju certifikát o tom, že jsem za nás dvě koupila tisíc tužek do chudých afrických škol.

Poprvé po několika dnech mám ze sebe opravdu radost.

1 komentář:

  1. Stehovani je super, aspon si vzdy poradne uklidime;), taky najdeme plno pokladu, jak pisete a hlavne pozname, co vsechno nepotrebujeme. Cim jsem starsi, tim rychleji se balim, stehuji, premistuju...jakmile se clovek odpouta materialisticky pak je teprve svobodny. Vzpominky nejsou ve vecech, ale hlavne v nasi hlave, pod kuzi, celem byti. To je to, co si bereme vsude sebou...i na posledni cestu.
    Decku po babicce schovat muzete, proc ne? Ostatni muze jit charite. Jak se rika v Americe: "Odpad jednoho, muze byt poklad druheho." Good luck.

    OdpovědětVymazat