02.10.15

Jak jsem viděla brečet muže

V pondělí jsem letěla zpátky do Ameriky. Hned na letišti ve Vídni jsem se seznámila s Milanem. Dostal prý od kamarádky dobrou radu zaměřit se na červené pasy a když na tom mém uviděl ještě navíc lva, prostě mě oslovil a dali jsme se do řeči. Nezvládli jsme si toho povědět moc, ale už z pár úvodních vět bylo jasné, že Milan si letí do Ameriky pro mnohem víc než pro medaili z běžeckého závodu.

Sesedli jsme se i v letadle. Jedenáct tisíc metrů nad Atlantikem mi začal vyprávět svůj příběh. Od běhu a cestovatelských plánů jsem se dostali ke vztahům, k drsnému rozvodu a jeho nové lásce. Nevím, jestli to bylo tou výškou, vzdáleností od domova nebo tím, že se vlastně vůbec neznáme, ale mluvil o ní tak otevřeně a s takovým obdivem a něhou, až mě to dojalo. Tím spíš, že k tomuhle chlapovi, co se tento víkend postaví na start jednoho z nejdrsnějších běžeckých závodů kdesi v Kalifornii, se to jaksi vůbec nehodilo.

Jenže ona ho opustila. Teda možná neopustila, on vlastně úplně neví, jak na tom je. Dlouho všechno klapalo. To ráno ještě byla zamilovaná, odpoledne nejistá, jestli teda zamilovaná je nebo není, jestli jí on za to stojí, a večer už se neměl koho dotknout. Ale pořád mu píše. Má ji - aspoň virtuálně. Na to mu zvlhly oči, naplnil se nos, Milan potáhl a začaly mu kapat slzy. Co mě nejvíc šokovalo nebyl fakt, že cizí muž přede mnou brečí, ale ten důvod. Láska.

Nevím, zda to bude mou profesí a tím, že píšu hlavně ženské časopisy, ale už dlouho jsem nějak nesmyslně přesvědčená, že kvůli lásce se trápí a brečí jenom ženy. Ne že bych čas od času neslyšela někoho z kamarádů povzdychnout si nad vztahy, ale většinou je to spíš takové obecné konstatování, na základě kterého žiju v jakési podivné bublině, že tento druh utrpení je vyhrazený pouze ženám. Že my jsme ty křehké, emocionální, co milují úplně naplno a když to skončí, můžeme se uřvat a zbláznit a jánevímco, zatímco muži nejspíš – nebo aspoň tak nějak jsem si do pondělka představovala – pokrčí rameny, jdou to zapít, projet se na kole nebo na motorce a za pár dnů je dobře. Hrozná je, ta síla předsudků, ve kterých denně fungujeme, že?

Druhý šok přišel asi o vteřinu později, kdy jsem si uvědomila, že na takové otevřené vyprávění a mužské slzy nejsem vůbec připravená, a tudíž na ně neumím reagovat. Co odpovědět muži, který má srdce na sračky, ale místo aby nadával na všechny ženské světa, vysmrká se a řekne jenom: “Bože, vy ženy! Na každou aby měl člověk jiný slabikář.” Mám ho utěšovat? Jak přesně? Že to bude dobrý? Co to jako znamená? Mám ho obejmout, když se známe asi hodinu? Jak krátce, dlouze, silně? Mám mu dát některý z těch časopisů o ženském světě, co mám v kabelce? Nevěděla jsem. A nevím ani teď, kdy ten příběh píšu. Místo toho jsem se zmohla jenom na: “A řekls jí to někdy, tohle všechno, co mi vyprávíš?” “Řekl.”

Nikdy jsem si nedovolila říct něco proti ženám a vždycky jsem držela s nimi (ona ta hodná, on ten blbec, co si toho neváží a udělal to či ono). Teď poprvé díky setkání s Milanem mám ale chuť napsat, že my ženy také umíme být pěkné mrchy, ničit životy a nevážit si mužů, kteří nás milují nade všechno.

Taky mě napadlo, kolik mužů kdy asi brečelo kvůli mě … ??? Nedělám si velké naděje (a přiznávám, skoro jsem té Milanově lásce začala závidět), ale kdyby přece jen, tímto se vám omlouvám.

Žádné komentáře:

Okomentovat