Jak si TY můžeš dovolit něco psát?

Zhruba před měsícem jsem dostala za úkol napsat článek o rozdílech ve výchově dětí v Americe a v Česku. Tvorbě toho článku předcházela internetová diskuze, kdy jsem na facebookovou skupinu Češky a Slovenky v USA napsala dotaz, jak to vidí ostatní ženy. Chtěla jsem jednak načerpat inspiraci a druhak si potvrdit, jestli to, co ...


... jsem měla v hlavě, třeba rezonuje i v jiných ženách nebo jestli bych se měla pokusit zamyslet nad věcmi z jiného úhlu pohledu.

Spousta žen mi poskytla zajímavé ponděty k přemýšlení, ale několik mi jich napsalo, jak jsem vlastně dlouho v Americe, že můžu psát takový článek a jakého odborníka na to hodlám oslovit. Když jsem napsala, že žádného, protože článek nemá být o pohledu nějaké autority, ale prostě o mém osobním pocitu, zlobily se ještě víc. Článek bez odborníka? To je tedy úroveň!

Když jsem přijela do Ameriky, moji kamarádi z Čech chtěli, abych tento blog zásobovala postřehy, detaily, věcmi, které oni coby turisté v New Yorku nebo v L.A při týdenní návštěvě prostě nevidí. Já jsem ale nic moc veřejně nepublikovala, když už, sepsala jsem každému spíš osobní e-mail. Pořád jsem se totiž zabývala otázkou, jestli si to můžu dovolit. Jestli už jsem v Americe dostatečně dlouho, abych mohla psát o chování, jídle, kultuře, stravě, všemožných rozdílech. Pořád jsem čekala, říkala si, že to chce možná rok, možná dva, možná deset, bála se vyjít s nějakým názorem nebo zkušeností, protože jsem měla strach, že hned první čtenář mi můj blogpost rozcupuje na kusy. V takovém tom stylu jako že “tysešaleúplněblbá, protože já jsem tam taky byl a tak to vůbec není”.

Přitom právě takové osobní postřehy jsem zároveň sama vyhledávala. Totiž kdykoliv jsem vzala do ruky jakoukoliv knížku o Americe, hlavně v poslední době jsem ze všecho měla takový pocit jako že … je to vlastně pořád dokola. Fádní, stejné, obyčejné v tom smyslu, že jsem se prostě nemohla pořád začíst. Tu zmínka o nakupování v New Yorku, tady nějaký postřeh, jak je to všechno velké, tamhle kus historie. Chyběly mi detaily, pocity. Nikdo z autorů nepsal o hodinových nákupech v supermarketu, kdy hledáte tvaroh, co neexistuje. Nikde jsem se nedočetla, jak na člověka z Prahy působí metro ve Washingtonu D.C., jak voní paperbacky v americké knihovně, jak intenzivní je hádka dvou lidí, co nemluví stejným jazykem, jak vypadá česká bábovka upečená v americké troubě. Může se podařit stejně jako v české?

Vím přesně, kdy mi došlo, že právě tohle je to nejzajímavější, o čem můžu psát. Když jsem odvažila publikovat první, řekněme dost opatrně formulovaný článek, a přišla mi od jedné z vás reakce. “Děkuji. Žiju v Americe už skoro patnáct let a přesně tyhle postřehy už jsem vlastně všechny vytěsnila. Prostě mi zevšedněly. Je zajímavé si je znovu připomenout a s nimi vlastně celou svoji historii tady.”

Nikdo z nás nechodil do stejné školy, nežil ve stejných Spojených státech, nenakupoval ve stejném supermarketu, nevidí výchovu dětí stejnýma očima. Nemám ambici tyhle věci hodnotit, měnit pohledy ostatních lidí na ně. Ale láká mě sdělit druhým, jak je vidím já. Nejen jak vidím Ameriku. Ale jak vidím všední život. Protože napsat znamená zamyslet se, snažit se pochopit a taky možná – udělat někomu radost, pokud to náhodou máme stejně.

Můj článek o výchově dětí v Americe a v Česku najdete v časopise Glanc, který je právě na stáncích.