Mlčeti zlato?

Kdysi jsem se zařekla, že na tento blog, na svůj Facebook ani jiné sociální sítě nedám nic, co má jakoukoliv souvislosti s politikou nebo s událostmi, o kterých denně čteme v novinách. Ale posledních pár dnů je toho ve mně tolik, že mi to nedá.
Začalo to v úterý minulý týden, kdy jsem pročítala články, diskuze a facebookové statusy na téma ukončená výstava v Knihovně akademie věd. Ty fotky mě nijak nepobuřovaly, stejně tak jsem ale ochotná připustit argumenty lidí, které ano a diskuze o tom, jestli taková výstava patří do budovy, ve které byla. Vlastně jsem si říkala, že jsem dost ráda, že nejsem na místě člověka, kterému se názory obojího druhu shromažďují na stole a on má učinit nějaké rozhodnutí. Snažila jsem se představit si, co se mu asi honí v hlavě, když ráno vstává, pije kafe, jede do práce a a jaký vnitřní chaos se v něm asi odehrává, než se definitivně rozhodne pro to nebo ono. Aby si pak v každém případě o sobě přečetl, že je nekompetentní idiot, co rozhodl špatně.

Kupodivu spousta mých internetových přátel měla na věc jasný názor a přesně věděli, co by udělali. Nestačila jsem se divit, kolik mých známých (novináře, co mají komentáře v popisu práce nepočítám) se na začátku minulého týdne proměnilo v odborníky na gender, feminismus, fotografii, umění a ženské otázky všeho druhu.

Podobné pocity zažívám posledních několik desítek hodin, když pročítám příspěvky na téma Paříž, terorismus a uprchlíci. Mám vysokoškolské vzdělání, jakž takž procestovaný svět, včetně toho arabského, opravdu hodně čtu, píšu a ještě navíc žiju v zemi, ve které jsem se nenarodila. Nejsem emigrant v pravém slova smyslu, ale jsem v Americe cizí. Když se mě někdo zeptá na názor na cokoliv z těch věcí, po pravdě dost tápu, jak odpovědět. Vlastně je to dokonce tak, že s většinou lidí, které neznám už řadu let a nejsou mými dobrými přáteli, se té diskuzi v zájmu zachování bezproblémové konverzace nebo vztahů radši nějak vyhnu.

Já totiž nevím, co je správně. Nevím, co je vina islámu, co uprchlíků, co vina Ameriky, co vina evropských státníků. Kdykoliv sedím ve škole v hodině se spolužáky z arabských zemí, znám je, přesto netuším, jak rozlišit, který z nich je mírumilovný a kdo je nebo teprve bude fanatik. A co už vůbec nevím, jak se k přistěhovalcům chovat v Evropě, jestli být humánní nebo zavírat hranice. A po pravdě ani trochu nezávidím diplomatům a politikům, kteří to mají nějak rozhodnout. Neboť ať je to rozhodnutí jakékoliv, vždycky na něj někdo doplatí.

Co mě ale překvapuje nejvíc, jak jsem v tom tápání skoro sama. Když se teď podívám do diskuze na jakékoliv internetové zpravodajství nebo na Facebook, většina ostatních totiž perfektně vědí. Nejen příčiny aktuálního dění, ale také co by dělali, jenom kdyby oni byli politici. Někteří dokonce přesně vědí i to, z jakých zemí a jakých rukou pocházejí zbraně teroristů nebo jaký obraz světa má v hlavě Angela Merkel.

Připadá mi ta jistota vědění a znalost všeho okolo paradoxní ve světě, kde většina lidí nezná ani sama sebe a selhávají i při zdánlivě jednoduchých úkolech – když mají odhadnout své nadání nebo co je bude bavit, případně jakého partnera si přejí mít vedle sebe.

Ale přála bych si mít jejich sebevědomí a přesvědčení, že stát se expertem na to či ono trvá zhruba dvaasedmdesát hodin.