30.12.15

Knihy, které mi udělaly radost v roce 2015

Tento rok jsem četla méně než všechny předchozí. Rozečetla jsem sice spoustu knížek, ale jen některé jsem dotáhla do konce. Každopádně tyhle patřily mezi nejoblíbenější. I když to pokaždé nebylo veselé čtení, udělaly mi radost.


Randall Munroe: Thing Explainer

Tahle kniha mě tak okouzlila, že jsem ji koupila na Vánoce svému muži. A začala jsem ji číst hned, jakmile ji vytáhl z vánočního papíru. :) Její autor Randall Munroe se v ní podíval na věci, které bych dávno měla znát z hodin zeměpisu, fyziky nebo biologie, ale pravda je taková, že kdyby se mě někdo zeptal třeba proč jezdí výtah, proč vzlétne helikoptéra nebo jak fungují některé orgány v lidském těle, nedokážu odpovědět. Munroe to udělal za mě, když o tom nakreslil cosi jako komiks. Ačkoliv je to bývalý inžernýr z NASA, používá v něm pouze 1000 nejběžnějších anglických slov. Je to tak originální nápad a tak krásně udělaná kniha, že bych si moc přála, aby ji co nejdřív někdo přeložil do češtiny. I když tuším, že to bude dřina.


Petra Soukupová: Pod sněhem

Málokteré romány už si dneska kupuju, většinou pro ně chodím do knihovny, ale knížky Petry Soukupové ano. Už jsem ti totiž ověřila, že nejsou na jedno přečtení, ale pravidelně se k nim vracím. Takže jsem si koupila i knihu Pod sněhem. Děj je až banálně jednoduchý, soustředěný na cestu tří sester na rodinnou oslavu. Jenže jeho hrdinky jsou propracované tak dokonale, že ačkoliv příběh vůbec není veselý, měla jsem chuť být s nimi pořád ... A to jediné vlastně Petře Soukupové vyčítám. Na konci jsem čekala nějaký závěr, pointu, prostě "něco", co by - když už kniha musí končit - příběh uzavřelo. Místo toho jsem měla pocit, jakoby se Petra rozhodla, že už dál psát prostě nebude a vydala, co bylo hotové. Asi chápu důvod, jen já prostě nemám ráda příběhy bez konce.


Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner: Freakonomie

Knížky téhle dvojice leží ve všech amerických knihkupectvích, v nichž jsem kdy byla, vždycky mezi bestsellery. Vůbec se tomu nedivím. Myšlenkové pochody autorů jsou totiž fascinující. Vždycky si u nich říkám, že bych si taky přála být tak chytrá, aby mě napadlo zkoumat souvislost mezi učiteli a zápasníky sumo, aby mi došlo, že chovat se ekologicky znamená jezdit autem (no vážně!) a další věci. Asi nejvíc mě ale z Freakonomie zaujala kapitola "Co dělá z člověka dokonalého rodiče", ze které jsem si vypsala tohle: "Problém spočívá v tom, že než si většina lidí pořídí výchovnou příručku, je už dávno pozdě. O většině věcí, na nichž při výchově dítěte záleží, bylo rozhodnuto dávno předtím – o tom, kdo jste, s kým se vdáte či oženíte, jaký život vedete. Jste-li inteligentní, pilní, vzdělaní, dobře placení a vzali jste si někoho podobně šťastného, mají vaše děti šanci uspět. Nezáleží však tolik na tom, co jako rodič děláte, záleží na tom, kdo jste."


Stephen King: O psaní

Přiznám se, že O psaní je první kniha od Kinga, kterou jsem kdy v životě četla. Z jeho ostatních knih mám totiž strach už jenom při pohledu na jejich obálky. Ale třeba zbytečně. Nevím. Každopádně O psaní je skvělá kniha. Napůl autobiografie, napůl návod, jak dobře psát. Většina Kingových doporučení působí samozřejmě, jako že už je dávno vím, ale denně mě moje psaní přesvědčuje o tom, jak málo si je uvědomuju. Druhou půlkou knihy bych si potřebovala vytapetovat pracovnu, ale protože to dost dobře nejde, snažím se zapamatovat aspoň tuhle radu: "Není to zlé, ale NAFOUKLÉ. Potřebuje to zkrátit. Návod, jak na to: 2. koncept = 1. koncept – 10%."


Barbora Šťastná: Šťastná kniha

Bára je moje šéfredaktorka v časopise Moje psychologie, takže teď budu vypadat, že podlézám. Jenže tahle knížka je fakt … šťastná. Napsaná přesně tak lehce, jak to doporučuje King a přesně tak opravdově, jak vám nikdy nikdo neřekne, že se cítí nebo co si o sobě doopravdy myslí. Myslím, že na knize je šťastné hlavně to, že si člověk uvědomí, že není jediný na světě, kdo občas ztrácí důležité dokumenty, má fleky na oblečení, olupuje si kůži na patách a dělá mu to radost, usíná u televize, na kterou se vlastně nechtěl dívat … a tak dále. Je to uklidňující a vtipné, ačkoliv dějem je "jen" obyčejný život. Moje velká inspirace, za kterou Báře moc děkuju! 


Gretchen Rubin: Better Than Before (v češtině vyšla jako Zvyk není železná košile)

Myslím, že tahle knížka je skvělé čtení hlavně pro všechny, co si dávají novoroční předsevzetí. Po zkoumání štěstí se Gretchen tentokrát pustila do návyků. Píše o tom, jak si vytvořit pozitivní návyky a zbavit se zlozvyků. Líbí se mi, že neomílá tisíckrát napsané fráze psychologů a koučů o motivaci a místo toho popisuje, jak být lepší za pomoci malých zvládnutelných triků. Hodně mě třeba zaujalo, jak Gretchen přemýšlí o odměnách. Totiž v každém návodu na dodržování předsevzetí se dočtete, abyste se za výdrž odměnili, neboť to posiluje motivaci. Gretchen ale tvrdí, že s odměnami je potřeba být opatrná. Protože za prvé, odměna člověku říká, že by neměl provádět určitou činnost jen pro ni samotnou, ale proto, aby si zasloužil odměnu. Třeba: budu běhat, abych mohla jíst čokoládu. Za druhé, často si vybíráme takové odměny, které narušují dobré návyky – například když se za zhubnutí dvou kil odměníme kusem dortu. Nejsou ale náhodou odměnou ta shozená dvě kila? Knížky Gretchen Rubin mi změnily pohled na hodně věcí v životě a tahle se k nim zařadila také. Mimochodem, jestli s o knize chcete přečíst něco víc, tady je rozhovor, který jsem s Gretchen dělala těsně po vydání knihy letos v březnu pro Ženu a život.

Elizabeth Gilbert: Big Magic

Když jsem si koupila knížku Velké kouzlo, vůbec jsem netušila, co od ní mám čekat a jestli se mi bude líbit. Velké kouzlo je o kreativitě. O kreativitě, která je daná nám všem a jde jenom o to, uvolnit všechny pochybnosti, že kreativní nejste a začít tvořit. Jestli z toho nakonec bude pletená čepice nebo světový bestseller je úplně jedno. Důležité je, jestli vám proces tvorby dělá radost. Na prvních pár stránkách jsem ještě nevěděla, jestli s Elizabethiným lehce ezoterickým pohledem na kreativitu budu souznět, na poslední stránce se mi leskly oči a culila jsem se zároveň. Jednak proto, že to byla poslední stránka a za druhé proto, že mě dojalo, jak hluboce lze psát o obyčejných věcech. Jednoduché, milé, krásné a povzbudivé čtení.

Žádné komentáře:

Okomentovat