11.04.16

Myslím nahlas



Dneska nebudu psát na radostné téma, ale tohle je myšlenka, kterou už dlouho nemůžu pustit z hlavy. Poprvé jsem ji zaregistrovala v lednu, když zemřel David Bowie, naposled před pár dny, když zemřela architektka Zaha Hadid. Už si ani nepamatuju, kdy jsem jejich jména slyšela poprvé. O obou jsem tak nějak věděla řekla bych od dospívání, oba respektovala, nikdy jsem jejich práci ale nijak výrazně nesledovala.

 Třeba o Davidu Bowiem bych ještě před několika měsíci nedokázala říct vlastně nic moc – jeho hudbu jsem nikdy extrémně pečlivě neposlouchala, cédéčko jsem si žádné nekoupila a na koncertě jsem také nebyla. Některé písničky bych poznala, spousta dalších mě ale obklopovala tak nějak samozřejmě, aniž bych se vůbec zamyslela, že je zpívá Bowie nebo třeba co jimi chtěl říct. Což je zvláštní, protože zároveň jsem kdesi v hloubi velmi dobře věděla, že Bowie nějakým způsobem formuje tenhle svět, nejen hudbu, ale i jiné umění, taky módu, do jisté míry i politiku, a že se mi to, co dělá, líbí.  

Něco podobného platí i o architektce Zahě Hadid. Z hlavy bych o ní těžko dala dohromady víc než pár vět a kromě lanovky v Innsbrucku, na které jsem byla před pár lety, jsem zblízka neviděla žádnou její stavbu. Nebyla jsem ani na žádné její výstavě, nemám doma jedinou knihu o architektuře, kde by bylo její jméno. Přesto stejně jako u Bowieho vím, že ovlivnila spoustu věcí ve světě, ve kterém žiju, a že si její práce nesmírně vážím.

Přemýšlím o tom proto, že vždycky, když umře nějaká celebrita, kterou znám a respektuju, vždycky si pomyslím "hmmm" a mám v hlavě takový zvláštní zmatek, výčitku, že jsem něco důležitého prošvihla a už se to nedá vzít zpátky. Jak se vždycky ze všech stran začnou hrnout informace o dotyčném, mám potřebu všechno přečíst, probádat, poslechnout si na YouTube rozhovory. Až zpětně si stahuju starou muziku, půjčuju knihy, pročítám – jako třeba včera - do půl druhé do rána internet. Prostě až tehdy se pořádně začnu zajímat, co přesně mi uteklo, snažím se to dohnat a většinou zůstávám s otevřenou pusou stát, co všechno jsem nevěděla a propásla nebo kolik souvislostí mi do té doby absolutně nedošlo. Trochu to zavání ignoranstvím, ale tak to není. Vím, že člověk nemůže obsáhnout všechno, jen mě prostě mrzí, že o některé lidi, co svou prací utvářejí tenhle svět, se pořádně zajímám a doceňuju je až po jejich smrti. Což asi není jenom můj problém vzhledem k tomu, jak často mnozí umělci dostávají ceny a respekt odborníků i spousty veřejnosti až in memoriam.

Nejsem na tento svůj přístup k nim nijak pyšná, ale zároveň nevím, jestli s ním dokážu něco dělat. Moc bych si to přála.

2 komentáře:

  1. To je tim, ze dnesni media jsou zahlcena radoby celebritami, namisto toho, aby prezentovala lidi, kteri neco dokazali.... Coz je fakt smutne...

    OdpovědětVymazat
  2. Ve světě, kdy je pomalu celebrita každý druhý a zveřejňují se prakticky jen skandály a kdo s kým, protože lidi to chtějí číst, to podstatné, co by mělo být důležité a má hodnotu, nám uniká. Je to smutné. Na druhou stranu, není možné, aby měl člověk, byť vzdělaný a s kulturně-společensko-politickým přehledem, povědomí o všem. Smrt celebrit většinou moc neprožívám, co mě ale skutečně vzalo, když zemřel Alan Rickman. Protože je to můj nejoblíbenější herec a znám drtivou většinu jeho tvorby, to pro mě bylo, jako by zemřel někdo z mých přátel...

    OdpovědětVymazat