13.02.17

Patří obřízka na blog?

Minulý víkend, to byl Beník ještě u mě v břiše, jsem se prala s opravdu těžkým úkolem. Slíbila jsem do časopisu Maminka fejeton o mužské obřízce (vyjde v dubnovém čísle), která je tady v USA podobně běžná jako v Česku propíchnuté uši u holčiček a která byla jedním z největších dilemat mého těhotenství.  

Dlouho jsem ten článek odkládala. Bála jsem se, že na omezeném prostoru stránky a půl se mi nepodaří moje myšlenky správně vyjádřit a že nechtěně urazím někoho, kdo má na celou věc jiný názor. A ano, bála jsem se, až na článek po vyjití v časopise narazím na sociální síti a pohlédnu na komentáře. Asi nejvíc jsem ale řešila otázku soukromí: patří takhle intimní téma, podepsané mým jménem, do časopisu? Patří na blog, jak můj chlapeček bude nebo nebude mít upravený pohlavní orgán? Jak otevřeně mám právo mluvit o někom, kdo je sice můj, ale ještě pořád v mém břiše? A co až se narodí?   

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, která mi říkala, že je čas, aby někdo začal psát a blogovat i o podstatnějších věcech, než je správná kombinace kalhot a topu nebo barvy laků na nehty. Že jestli lze ženy nějak podpořit, má to v 21. století vypadat právě takhle: mít odvahu veřejně otevřít témata, o kterých se bavíme, jenom když spolu jdeme na víno. Tehdy jsem sice horečně přikyvovala, protože částečně si to opravdu myslím, přiznám se ale, že stoprocentně jasno v tomhle paradoxu nemám.

Těhotenství změnilo můj život do té míry, že najednou se všechno točí kolem mého břicha a já mám chuť své radosti o otázky, na které nikde nenacházím odpovědi, sdílet. A věřím, že po narození miminka se tenhle pocit ještě zdvojnásobí. Ale kde je ta hranice, o čem mám ještě psát (nebo co fotit a veřejně vystavovat) a co už je moc? Psát o sobě mi nevadí, ale k dítěti, které moje rozhodnutí blogovat - třebas o tom, zda bude obřezané nebo ne - nemůže nijak ovlivnit, mi to přišlo, no, ne úplně fér. Do teď mám v paměti známé, kteří proklínají své rodiče za to, že ukazují jejich fotky z dětství s odhalenými zadky celé rodině. Jak asi bude mému chlapečkovi, až si třeba jednou spolužáci ve škole přečtou o tom, kterak maminka řešila jeho předkožku?  

A to pořád mluvím "jen" o psaní.

Shodou okolností jsem o víkendu na sociálních sítích narazila hned na několik žen, které podobné otázky zřejmě vůbec netrápí. Nad záplavou instagramových fotek manželů a miminek v různých stádiích porodu nebo po něm jsem jenom nechápavě kroutila hlavou. Ale když mi pak YouTube nabídl video z porodního dne (včetně porodu samotného) jakési blogerky, moje první reakce byla, jestli to myslí vážně. Co přesně přiměje ženu k tomu, že při prvních kontrakcích vezme do ruky kameru, aby natočila, jak se svíjí doma v obýváku na podlaze? Jaká žena nafilmuje své roztažené nohy před lékařem, jednu z pro mě nejzranitelnějších pozic, pár chvil předtím, než z ní vyjde dítě a o minutu později i to dítě? Je to hrdinka? Blázen? Obojí? (Druhá věc je, co přesně přiměje 3. 000.000 lidí, mně nevyjímaje, abych se na to skoro hypnotizovaně dívala. Ale to je na jiný článek.)

Každopádně, abych to téma trochu odlehčila. Přiznám se, že na internetu, Instagramu a YouTube mě nefascinuje jen téma odhalování soukromí, ale také to, kde tolik žen bere čas, aby v každé chvíli braly do ruky selfie tyč nebo kameru, a hlavně, jak jsou neustále připravené "k akci": mají barevně sladěné luxusní spodní prádlo, čerstvě umyté, dokonale vyfoukané a natočené vlasy, po mnoha hodinách porodních bolestí nerozpité oční linky, na puse rtěnku, na sobě oblečení bez fleků. V tomhle před nimi smekám. A je mi jasné, že se svým prádlem (podprsenka a kalhotky každé jiné značky a barvy), vlasy v culíku, stíny napadanými pod víčkem už v půl dvanácté dopoledne a šedým svetrem, na který se mi právě rozprskla mandarinka, určitě zůstanu jenom u psaní. A to mám dítě ještě pořád v břiše, ne u prsa! :)

Teď akorát musím ještě vyřešit, nakolik odvážná v tom psaní teď i do budoucna budu. 


Malá poznámka po porodu:
Tento článek jsem psala opravdu ještě před porodem a byla jsem zvědavá, jak se na něj budu dívat poté. S odstupem šesti dní, co chovám v náručí svého syna, musím říct, že ohledně toho, co psát (fotit, sdílet) a co si nechat pro sebe, jsem sama v sobě ještě zmatenější. Ostatně možná jste to postřehli u předchozího článku, ke kterému jsem původně dala i fotku pořízenou krátce po porodu. Za pár hodin jsem si to ale rozmyslela a nahradila ji jinou, méně intimnější. 

Nad ženami, co natočí svůj vlastní porod, pak po zkušenosti z minulého týdne kroutím hlavou ještě víc. Já jsem minulou středu nad ránem byla ráda, když jsem se jednou roztřesenou rukou při kontrakci pevně chytila B., abych se nerozpadla na tisíc kousků, a druhou skoro drtila opěrku nemocniční postele. Nějak si neumím představit, jak bych v té chvíli obsluhovala ještě foťák nebo kameru. A hlavně - jestli bych vůbec chtěla. Jsem si totiž jistá, že ne. 

P.S. K tématu obřízky se ještě vrátím, jakmile budu psát o porodu, neboť v porodnici to bylo velké téma. 





14 komentářů:

  1. Jani, mluvis mi z duse, jako vzdy! Dokonale fotky mi chybet nebudou, tvoje psani je i bez nich stokrat zajimavejsi nez zaplava stylizovanych fotek, co se hrnou ze vsech stran. A je to hlavne uprimne a uveritelne. Pis dal o materstvi, prosim!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. A ano, budu. :) Jinak nechala jsem udělat i pár stylizovaných fotek s miminkem, jinak by se mohlo stát, že na nich taky nepůjde nic vidět nebo budou takové polorozmazané, jak sebou Beník pořád šermuje, když je vzhůru. :)

      Vymazat
  2. Mila Jano,tak presne proto tenhle blog ctu a mam moc rada, kdo potrebuje ten umely svet? Na reklamach ho mame az moc. Intimni veci filmovat me pripada take dost divne, nekdo se s tim mozna zivi, ale ti co se jenom chteji "predvest", nechapu. Tabu tema (to nejintimnesi) je pro me filmovat porod. To take nechapu.
    Radostny den
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuji. Já ještě pochopím, i když také těžko, že si někdo porod nafilmuje pro sebe. Ale že ho někdo vystaví na internet, to mě fascinuje. Zdravím do Německa a přeji krásný víkend! Jana

      Vymazat
  3. Ahoj Jani, mám velkou radost, že nejsem jediná, které už trochu vadí témata pšenice, gellak, seberozvoj a zase znovu a znovu :o). Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, díky za tuhle zprávu! :) Já jsem poslední dobou "alergická" hlavně na seberozvoj, ale je pravda, že pšenice už ho zdárně dohání. :)))

      Vymazat
  4. Řekla bych, že tento problém řeší hodně maminek na mateřské, které se zároveň snaží seberealizovat (především blogováním)... Děti jsou schopny připravit rodičům tolik fascinujících okamžiků a zároveň vytvořit v hlavách rodičů tolik otazníků, že chce občas hodně přemáhání se, aby se o to člověk se světem nepodělil... Na jedné straně je ta touha konečně napsat o věcech, které by hodně lidí zajímalo, a na straně druhé otázka, jestli dávat všanc vlastní soukromí. Asi je dobré se na to dívat z pohledu svého vlastního dětství - líbilo by se mi (jako dítěti), kdyby se to o mne vědělo? To občas pomůže :-) Pěkný den, Pavlína.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlíno, díky moc! Ano, to je dobrý tip, i když je taky složité se do něj vžít, speciálně když s člověkem cloumají všechny tyhle poporodní emoce. :)

      Vymazat
  5. tak to jsem zvědavý jestli jste nadoživotí zprznila syna nebo ne. pokud ne tak si pogratulujte, jste odvážná žena, pokud ano, jste slabá žena co způsobila svému synovi doživotní trauma. jako by obřezali vás v africe (tam to také berou svojí optikou jako prospěšné a mají to tam skoro všechny). pevně doufám, že si přečteme proč jsme se rozhodli neobřezat našeho syna!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím vás. Vidíte, je to zvláštní: kdyby tenhle komentář byl v angličtině psaný někým z USA, zřejmě by si pod "zprzněním" představoval, že obřezaný není - a že ho tím pádem, já, šílená žena, nechráním před škálou budoucích možných problémů. Zatím s dovolením nebudu prozrazovat, jak jsme se rozhodli, neboť téma jsem psala pro časopis a nebylo by to fér vůči vydavatelství. Ale jak článek vyjde, napíšu o tom, protože si myslím, že tahle diskuze je hrozně důležitá. Speciálně pro lidi, kteří žijí v manželství s člověkem z jiné kultury, a není pro ně občas jednoduché se rozhodnout - a co si budeme povídat, v řadě témat žádné psychology promované kompromisy neexistují. Tohle je zrovna jedno z nich.

      Vymazat
  6. Mila Jani, presne tak. Vsechny Americanky se me ptaly jak to, ze u nas nejsou chlapi obrezani a jak to musi byt nechutne 😀 Kdyz jsem zila s Americanem obrezan samozrejme byl a bylo to fajn. Kdybych s nim mela syna v USA asi bych do toho sla,aby nevybocoval. Nakonec nekteri cesti kluci jsou take ze zdravotnich duvodu obrezani a nikdo si nestezuje 😃

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidite a v africe zenam a muzum prijde fajn i zenska obrizka.

      Vymazat
  7. Mě kdyby obrezala matka, tak bych ji upalil zaživa

    OdpovědětVymazat
  8. Mě kdyby obrezala matka, tak bych ji upalil zaživa

    OdpovědětVymazat