19.04.17

34

Dnes je mi 34 let. Když jsem to číslo před dvěma týdny uviděla při listování diářem (ano, píšu si svoje narozeniny), vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Dokonce jsem se přistihla, že v hlavě počítám, jestli jsem se při vyplňování diáře nespletla a nenapsala si o rok víc. Tak – nenapsala.

Někdy mám pocit, že třiatřicet mi bylo teprve před týdnem či dvěma, jindy zase, že hlavně od minulého roku se toho v mém životě tolik změnilo, že by to klidně vydalo na roky dva nebo tři. Každopádně vždycky, když už se mi zdá, že si zvykám na život s třicítkou a určitým číslem za ní, změní se na vyšší. Nepřipadám si stará, naopak, cítím se tak, hm, řekněme na sedma, osmadvacet. Ale to číslo, když se napíše nebo když ho B. vysloví nahlas … mě prostě vždycky trochu zaskočí. Poslední dobou hlavně v konfrontaci se situací, kdy nějaký profesionální sportovec oznamuje odchod do důchodu a já to vidím v televizi nebo se dočtu v novinách. "Vždyť té je stejně jak mně! A UŽ končí?" říkám pak nevěřícně B., jako by mně a dotyčnému bylo o deset let míň, a tudíž sportovní důchod byl nějaké zásadní překvapení.

Malinko zaskočená ze svého věku jsem nejspíš i proto, že dlouhá léta jsem byla zvyklá být všude nejmladší. Jenže teď už pár let nejsem. Když sedím ve škole nebo na nějakém kurzu, sedím tam s lidmi o generaci mladšími. V dotaznících už nezaškrtávám první kolonku s věkovým rozmezím, ale druhou, a nedávno při registraci na běžecký závod dokonce - třetí! Taky jsem mnohem citlivější, když někde slyším o smrti. Vždycky jsem se jí bála, a tak jsem užívala života co možná nejvyšší rychlostí. Z toho vyplývalo všechno to cestování, párty, přečtené knihy, filmové i jiné maratony, všechny ambice, tuny snědeného sladkého, hlavně aby mi nic neuteklo a abych to všechno stihla. A nejspíš z toho vyplývaly i pochybnosti, jestli a kdy mít děti. Věděla jsem, že kvůli nim budu muset zpomalit nebo občas dokonce úplně zastavit, a hrozně jsem se bála, dokonce ještě v těhotenství, že děti a pak ... co? Pak vyrostou a už bude konec? Teď se mi chce říct: zbytečně. Zastavila jsem se, dokonce tak, že občas vůbec nevnímám čas. A není to vůbec špatné. Ve slabších chvílích mě ale tyhle myšlenky přemůžou i na druhou stranu.

Hodně zvláštní je přemýšlet o věku při pohledu na svého syna. Za pět nebo šest let, až mu začnou dávat smysl čísla a začne věk vnímat, budu mu připadat stará? A stará tak akorát? Nebo stará moc? Nějak tuším, že nejspíš to druhé. Docela dobře si totiž vzpomínám, jak mi v tohle věku připadala moje maminka. Už když měla čtyřiatřicet (a mělo bylo devět let!), zdála se mi  děsně stará a její kamarádky a kolegyně jako takové ty "paní" neurčitého, nicméně už pokročilého věku, které bych měla způsobně zdravit a pouštět v autobuse sednout, když je vidím nastupovat s rukama ověšenýma igelitkami plnými potravin. Často se mi vybavuje, jak mamince s bratrem skládáme básničky a píšeme jí dopisy k narozeninám s tím, že věk třicet čtyři nám zněl jako nějaký časový údaj ze vzdálené galaxie. Nicméně, byla jsem na sebe hrozně pyšná, když jsem je nedávno našla ve staré krabici a zjistila jsem, že už tenkrát jsme věděli, co se sluší a patří a o tom "děsném stáří", jsme před ní taktně mlčeli. Dokonce jsme jí spoustu let ubírali, když jsem jí psali maminko - miminko. Aby se to rýmovalo. :) Podívejte: 





V té souvislosti mě hodně potěšilo, když mi dneska ráno přála moje kamarádka naším teenagerovským oslovením "kočko", jak jsme si říkaly na gymplu a říkáme … vlastně do teď. Evidentně se pořád cítíme a jedna druhou vnímáme jako ty holky, kočky z gymplu a z páteční diskotéky. Což je další pozitivum, protože jak říká moje ilustrátorka Martina, je vědecky dokázáno, že stárnutí je zvratný proces a lidé stárnou jenom proto, že cítí nebo si snad dokonce vsugerovávají, že by to tak s přibývajícím číslem logicky mělo být. Dokud se budeme oslovovat "kočko", je tu prý jistá šance, že se přibývající vrásky dají potlačit. No tak uvidíme.

Všechno nejlepší mně! :)
(Už teď se těším, až si dám večer podobný cupcake jako ten na obrázku. Snad B. letos nezapomene.) :)



8 komentářů:

  1. Všechno nejnejnejlepší Tobě!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jani,
    preji Vam krasne narozeniny, hlavne zdravi - to je ze vseho nejdulezitejsi, at jsme mladi nebo stari - spoustu radosti ze synem, harmonii v manzelstvi, spoustu krasnych chvil s prateli i rodinou doma v Cechach i v Americe.
    Zustante jake jste......a at se Vam vsechny sny splni... i ty nejtajnesi :-))
    Nadherne prani mamince, az mi z toho mzi v ocich.
    Moc krasnych pozdravu od Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, moc děkuji. Mám opravdu krásný život, tak snad to takhle vydrží. :) Jinak maminka bývá taky dojatá, když to čas od času vytáhne z krabice a čte. Slzíme obě, dojetím i smíchy. :)

      Vymazat
  3. Jani, jsem moc ráda, že i po 25letech u nás stále platí
    ..."máme tě rádi jsme tvoji kamarádi"...ať nám to vydrží!
    Krásné narozeniny.
    Jarmila

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Janka...všetko naj naj naj nech si zdravá,milovaná,zbožnovaná,nech malý i velký B.prinášajú do tvojho života lásku,harmoniu,štastie-proste nech je všetko tak ako ma byt....je to pre mna take symbolicke-moje najoblubenejšia blogerka ma dnes narodeniny a můj milovaný muž meniny!Krásne narodeniny...J a J

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani! Děkuju moc a děkuju za krásné přání a e-mail. :) Ještě Ti odepíšu, jak bude chvilka mezi balením do Čech. Muži všechno nejlepší. :)))

      Vymazat