24.04.17

Letíme do Čech

Za pár hodin nasedám do letadla, abych se na čas podívala do Čech. Je to zvláštní pocit. O víkendu jsem se snad vůbec poprvé během svého života přistihla, že neříkám, že jedu domů, a to ani o jednom místě. Jedu prostě do Čech. A pak se za měsíc vracím zpátky do Ameriky.

Po čtyřech letech života ve Spojených státech zažívám zřejmě takové to zvláštní mezidobí, kdy má člověk chvíli pocit, že nepatří nikam – do země, kam jsem se odstěhovala, ještě úplně ne, a do té původní už taky ne. 

Po krušných začátcích je mi teď v Americe hezky. Jakkoliv pateticky to může znít, stala jsem se tu nejlepší, nejspokojenější a poněkud paradoxně i nejhubenější verzí sebe sama. Za tři roky, vlastně už skoro čtyři, jsem se tu naučila žít. Dokážu odhadnout, kolik plátků šunky dostanu v poundu a bezpečně vím, do které uličky v supermarketu pro špagety a rajčatovou omáčku, aby mi nákup netrval dvě hodiny. Mám "svoji" oblíbenou pedikérku a své záchytné záchodky, když brouzdám po městě. Taky místa, kde si můžu nabít mobil, a v oblíbených podnicích lidi, co mě znají jménem, a já je. Už tu nejsem cizí, ale ještě pořád nejsem místní.

V Česku jsem vyrostla, vystudovala, prožila tam dětství, puberťácká dramata i zatím větší část dospělosti. Pořád tam mám práci. Je to má vlast, které rozumím a kterou mám ráda. Když si vzpomenu na Dražovice, odkud pocházím, nebo když si dopisuju s kamarády a na Instagramu se probírám fotkami různých koutů Prahy, vždycky jsem naměkko, teď po porodu obzvlášť. Nostalgie a stesk, které občas prožívám, se mi naplno zhmotnily jeden pátek před pár týdny. Četla jsem blog jakési běžkyně, když na mě vyběhl playlist jejích oblíbených tréninkových písniček. Na jednu jsem klikla, a když se spustil videoklip na YouTube se slovenským (SLOVENSKÝM!) textem jakéhosi rappera, začaly mi téct slzy. V tu chvíli jsem věděla, že navzdory tomu, že je Benjaminovi teprve deset týdnů, jsem se rozhodla správně, a je čas jet. Stýská se mi. A mám tendenci nevěřit všem v podobné situaci, kteří říkají, že jim se nic takového neděje.

Možná je to kombinací mateřství a faktu, že se do Čech podívám po víc než roce, že tuhle cestu prožívám tak emotivně. Zároveň si poněkud bolestně uvědomuju, že se do místa svého narození vracím jako turistka – což mi bezpečně připomíná vytvořený itinerář s plánem, co všechno bych ráda stihla (a co už teď vím, že absolutně nestihnu), a také zpáteční letenka v e-mailu. Připadala jsem si skoro nepatřičně, když jsem včera po roce vytáhla ze zásuvky pracovního stolu Opencard a psala kamarádce, jestli se vlastně v Praze ještě používá. Jak se stalo, že to nevím? Rozesmutnilo mě to. Jak to snad důkaz, že tohle město už opravdu není domov a budu v něm cizí? Pořád si připadám, že do Prahy, nebo spíš do Česka a do Evropy vůbec patřím nějak víc než do Ameriky. Ale zároveň cítím, jak se mi každý rok vzdaluje a můj život se vším, co k němu patří, začíná být skutečně jinde. Nevím, na kolik za to může můj desetitýdenní syn, a jeho americký pas, co tady leží vedle mě na stole, ale tuším, že v tom má prsty hodně.

Doufala jsem, že na tuhle cestu pojedeme všichni tři, nakonec ale  v letadle budu v Benjaminem samotná. Všichni mi říkají, že jsem odvážná, což je asi to poslední slovo, kterým bych se teď, pár hodin před nástupem do letadla popsala. Nebojím se procedur na letišti ani lidí, kteří si ztěžka a dost nápadně povzdechnou (a vím, že to udělají, protože já jsem to taky dělávala), až zjistí, že já a miminko se na devět hodin uvelebíme právě vedle nich. Kupodivu nemám strach ani z toho, jak vyřeším, když budu potřebovat na toaletu, nebo jak budu na pidizáchodku přebalovat Beníka. Ale jako každou cestu se bojím letět. Každopádně už ve chvíli, kdy jsme kupovali letenku, jsem se zařekla, že se tenhle pocit budu snažit maximálně zatlačit do pozadí, abych ho nepřenesla na svého syna – nejen na tomhle letu, ale ani na žádném z budoucích. Mám totiž pocit, že spoustu emocí ze mě vycítí a jestli opravdu něco nechci, pak dělat z něj od miminka strašpytle. A tak už několik týdnů předstírám statečnost a veselého ducha, což lidé kolem mě mylně interpretují jako odvahu. Každopádně zjistila jsem, že když se rozhodnu dělat, jako že se tolik nebojím, opravdu se bojím o malinko méně. Tedy, do prvních turbulencí.

Ale zároveň se na to naše dobrodružství moc těším!

Na viděnou. :)




4 komentáře:

  1. Štastnou cestu! Užijte si to!!

    OdpovědětVymazat
  2. Krasny pobyt v Cechach ("doma")ten stejny pocit se u me ani za desetileti nezmenil a je to jedno. Doma jsme tam, kde je nam fajn a vlastne jsme na tom opravdu dobre, kazdy nema vic domovu. :-))
    Tak si to s Benikem uzijte.
    Pozdravuji
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  3. Stastny, klidny a bezpecny let i navrat Jani! Moc si to v cechach uzijte a at se Vam u nas libi 😁😘 Dodatecne vse nej k narozeninam! Hlavne zdravicko a spokojenou rodinku 🎂🍸

    OdpovědětVymazat