27.04.17

Otázka na zkušené rodiče: Jak se rodí vzpomínky?

Když mi bylo šest let, jezdila jsem do první třídy do sousední vesnice. Jednou jsme se spolužáky čekali na autobus, když někoho napadlo, že si čekání zkrátíme hrou na honěnou. Bylo zrovna po dešti, a protože místo, kde autobus stavěl, nemělo moc rovný povrch, všude se tvořily menší a větší špinavé louže.

Tehdy jsem se do hry tak zabrala, že jsem (to už přesně nevím jak, ale vím, že v tom měl prsty spolužák Aleš) skončila v jedné z nich. Musela jsem se ponořit do největší louže, co tam byla, protože moje nová, světlounce modrá bunda s bílými šňůrkami se i s kapucí obarvila do šedohnědočerna, takže původní odstín skoro nebyl vidět. Když pak autobus přijel, řidič mě celou cestu potupně nechal stát vedle sebe, ani na schody jsem si sednout nesměla, abych mu nic neumazala a spolužáci na zadní pětce se na dálku pošklebovali.

Absolutně netuším, proč to tak je, ale když jsme s B. nedávno bavili o naší první velmi živé vzpomínce z dětství, vybavila se mi jako první právě tahle. Samozřejmě, mám i spoustu menších, útržkových: na červené šaty s motýlem, na chvíle u miniaturního školkového stolečku, kde se spolužáky rozkládáme vyžehlené látkové kapesníky a hodnotíme, kdo na něm má nejhezčí motiv nebo na to, jak coby čtyřletá dřepím uprostřed záhonku a otrhávám květiny jahod, abych měla kytku pro maminku. A taky na situaci, kdy v drogerii přesvědčuju dědu, abychom jí k narozeninám koupili balíček vložek – líbilo se mi totiž jejich růžové balení s kytičkami. A hrozně jsem se divila, že děda to nevnímá stejně a vložky jí darovat nechce.

Když jsme se o tom minulý týden bavily s B., zjistila jsem, že jeho vzpomínky jsou podobné těm mým: útržkovité, často s konkrétními obrazy, ale bez souvislostí a nejspíš mnohokrát upravené na základě toho, co nám o těch situacích řekli rodiče, co vidíme na fotkách a jak jsme si tohle všechno přebrali v hlavě. V pěti letech jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co jsou dámské vložky, a nejspíš bych tuhle historku dávno vytěsnila, kdyby ji děda, když ještě žil, čas od času nepřipomenul. 

V poslední době na všechno tohle hodně myslím v souvislosti s Benem. Když teď píšu tenhle text a dívám se, jak neklidně spí, vedle mě v kočárku, co se mu asi zdá? Co z toho, co prožívá a prožije, se mu promítá do snů a co si jednou uchová jako vzpomínku třeba až do pozdní dospělosti? Můžu pozitivní momenty nějak podpořit, aby si je zapamatoval, a ty negativní mu naopak pomoct vytěsnit, nebo v tomhle ohledu na mě vůbec nesejde? A může se stát, jak tvrdí někteří lidé, že si zapamatuje něco už z tak raného věku jako jsou třeba dva roky? A co? Jak jsem mu četla pohádku o Budulínkovi? Jak se mnou nastupoval do letadla? A jak se jeho vzpomínky promění během let? O kterých bude za dvacet let vyprávět na rodinných setkáních?

Tohle téma mě poslední dobou opravdu hodně zajímá, a tak bych vás chtěla poprosit o radu. Nevíte o nějakém webu nebo ještě lépe knize, která se jím zabývá a kde bych se o tom dočetla něco víc? Nebo nemáte nějakou zajímavou zkušenost s vlastními dětmi? Překvapí vás někdy tím, co si zapamatovaly a naopak – co jste čekali, že si určitě uchovají v hlavě, obratem zapomněly?

Děkuji!


P.S. Která je vaše první výrazná vzpomínka z dětství?

5 komentářů:

  1. Ahoj Janka a Benik...Dakujem za skvely clanok-vdaka tebe som Si spomenula Na takmer identicke udalosti -ja Si spominam ako cakame Na bus;vonku zima a deti okolo mna sa nahanaju aby sa zahriali.Ja stojim ako solny stlp.Moja mama zbadala a na otazku;preco si Sa nenahanala-ja odpovedam:pretoze by som sa zaspinila a mala by si vela prace s pranim!:)To som ale bola decko;) A vlozky-ja ich doma nasla a rovno si ich nalepila-do barkurek-aby ma tak netlacili...myslim;ze som mamku nikdy nevidela sa tak smiat.Uzijte si Moravu.J a J

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha. :)) Vložky výborné! Zrovna se poslední dny snažím vypátrat, kdy a jak jsem zjistila, k čemu se opravdu používají. A nějak si to nevybavuju. Ale hned, jak tohle dopíšu, jdu se zeptat maminky. :)

      Vymazat
  2. Dobrý den! Zkuste si přečíst něco z vývojové psychologie...populárně-naučně o tom píše např. Marek Herman a jeho Najděte si svého Marťana nebo V.Mertin a další...Třeba najdete odpověď na své otázky. Pokud ne, musíte si počkat do dospělosti svých dětí a pak to vyzvědět od nich :-) Jinak první vzpomínka - ta stresující: bolestivé ošetření v nemocnici ve 3 letech a ta veselá: svatba mé o 18 let starší sestry ve 4 letech. A taky mnohé další...Ať se celé Vaší rodině daří! Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evo, děkuju! :) Díky za tip na Marka Hermana. Stáhla jsem si jeho knihu na cestu letadlem z USA už asi před třemi týdny, jenže pak jsem na letišti viděla novou knihu Sheryl Sandberg "OptionB" a k Hermanovi jsem se zatím nedostala. Ale teď jste mě nakopla, ať to rychle napravím. Díky!

      Vymazat
  3. Dobrý den, někde jsem četla, že to hodně souvisí s věkem a řekněme "vzdáleností" od vzpomínky. Aneb že prý čtyřleté dítě je schopné již mluvit o svých vzpomínkách ze dvou let a poměrně hodně si toho pamatuje. Nicméně, jak roste, ty původní vzpomínky jsou překryty zajímavějšími vzpomínkami. Myslím, že větší šanci na uchování mají ty vzpomínky, na které si vzpomene např. potom v 11 letech a potom si je znovu obnoví a připomene v 16 atd. Tyhle potom zůstanou déle.
    My třeba synka natáčíme a často si videa pouštíme a často si prohlížíme fotky ve fotoknihách a on si díky těm fotkám připomíná zážitky (od moře atd.).
    Na spoustu zážitků z dětství se ještě i teď dokážu rozpomenout, i když jsem je dávno zapomněla, v momentě, kdy mi o nich vypráví moje mladší sestra.

    OdpovědětVymazat