15.04.17

Slíbené téma z časopisu Maminka: Obřízka

Když ultrazvuk potvrdil, že čekáme kluka, byla jsem štěstím bez sebe. Ale zároveň mi zatrhnulo. Tady za mořem to totiž znamenalo vyřešit jednu důležitou otázku: až se narodí, necháme ho obřezat? Na četné dotazy sem na blog v plném znění dávám článek, který jsem na toto téma napsala pro časopis Maminka. 


S mužskou obřízkou jsem se poprvé setkala, když jsem se doma s pomocí dévédéček seriálu Sex ve městě učila angličtinu. To jsem Ameriku znala akorát z atlasu a rok od roku přepisovala do diáře sen o výletu do New Yorku. Tak jsem se poctivě připravovala. V jenom z dílů, česky se jmenoval myslím "Staří psi, nové penisy", říká vyděšená Charlotta kamarádkám: "Holky, tam vám bylo tolik kůže! Vypadalo to jako šarpej!" Načež Carrie na to: "Copak ty jsi nikdy neviděla neobřezaného chlapa?". Charlotta: "Ne, to není normální!" A Miranda: "No tak já rozhodně nechám své děti obřezat! Já si prostě nedovedu představit, že jednou nějaká ženská nazve mého syna šarpej." V té epizodě se nový Charlottin partner nechá kvůli své lásce obřezat, čímž se podobou přirození zařadí k většině amerických mužů. Charlotta jeho obnažený penis nazve perfektním a prohlásí cosi o tom, že zaplať pánbů za svět, ve kterém lékaři vynalezli obřízku. Amerika ji obvykle ihned po porodu, v tom byl Sex ve městě trochu výjimka, praktikuje v číslech, nad kterými většina světa (když pominu části, kde se provádí z náboženských důvodů) kroutí hlavou. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí je v USA obřezáno 80 procent dospělých mužů, a i když stejný zdroj říká, že dneska už se obřízka týká "pouhých" 33 procent právě narozených chlapců (čísla se ale liší podle toho, do jakých dat se podíváte a ještě víc stát od státu), v lékařské praxi, kam chodím, to byla jedna z prvních otázek: "Gratulujeme, chlapeček! Budete uvažovat o obřízce?" "Nikdy!", vyhrkla jsem okamžitě to zářijové odpoledne po velkém ultrazvuku. "Of course, samozřejmě," řekl můj americký manžel. "Eh, okay, dobře, domluvíte se doma. Na to je čas," odpověděla decentně lékařka a zadala nám úkol, se kterým jsem se myšlenkově prala skoro do porodu.

Jako propíchnuté uši
S jistotou jsem věděla dvě věci. Za prvé: nechci být žena, která se jenom proto, že je z kultury, kde mají lidi z téhle praktiky oči navrch hlavy, do krve a bez vyslechnutí argumentů hádá s někým, koho miluje, o něčem, o čem moc neví. Jenom jí holt z té představy naskakuje husí kůže. Ale – dítě je nás obou. Takže jakkoliv mi obřízka nešla do hlavy - kdyby jen z toho důvodu, že když Bůh/příroda/evoluce nebo jak to chcete nazvat, posílá na svět kluky s předkožkou, asi to není úplná náhoda, tak proč se toho za každou cenu zbavovat, a pak taky operace, jakkoliv drobná je prostě O-PE-RA-CE (Operace, zatraceně! S lokálním umrtvením a na právě narozeném dítěti!) - byla jsem rozhodnutá poslouchat. Číst. Otevřít mysl. A za druhé: nechtěla jsem případnou debatu nechat dojít tak daleko, aby k jejímu rozuzlení došlo až na porodním sále. Taky z toho důvodu, že jsem se trochu bála, jestli bych bez špetky energie neodkývla úplně cokoliv. Jako třeba argument o jednodušší hygieně, který i beru, jen mi v zemi, kde se lidé kolikrát sprchují i dvakrát denně, aby ze sebe vymydlili i poslední zbytky jakéhokoliv odéru, přijde prostě úsměvný. Ačkoliv na internetu existují o odstranění předkožky desetitisíce stránek, když odmyslím balast a vezmu v úvahu solidní materiály, obřízka vlastně až tolik argumentů pro nemá. Na každou studii, která ji vyzdvihuje coby ochranu před onemocněním močových cest, rakovinou penisu, HIV a mnoha dalšími, narazíte na jinou, která tyhle benefity popírá. Což je brutální zjištění pro každého, kdo má snad v plánu na pečlivém zvážení faktů založit rozhodnutí o budoucnosti svého dítěte: která fakta jsou TA SPRÁVNÁ, když pod oběma je podepsaná věda???!! Nejspíš právě proto jsme se doma víc než další studie snažili najít odpovědi na těžké otázky sami v sobě. Hlavně já. Například: Jak moc se jednou bude můj syn vyptávat, proč se liší? Od tatínka? Od spolužáka z americké školy? Od kamaráda z fotbalu? Budou se mu smát, když obřezaný nebude? Budou se mu smát spolužáci v české škole, když obřezaný bude? Budu jako matka schopná vysvětlit mu, co a jak s penisem, když sama ho nemám? Budu schopná ustát, když se s předkožkou objeví nějaké problémy, které tím pádem automaticky padnou na mou hlavu, protože já jsem od začátku ta, co je proti?   

Co na to doktoři?
Zvláštní je, že moje kamarádky vůbec nechápaly, o čem mluvím. Pro Američanky je obřízka něco tak samozřejmého jako pro Čechy propíchnuté uši u holčiček. Většina lidí se jí vůbec nezabývá a moje debaty o ní se točily asi v tomto duchu: "Eh? Cože? Obřízka? My jsme to udělali. Proč? No prostě proto." Upřímně, vlastně se mi nikdy nepodařilo vypátrat důvod. Když už, zmiňovaly ohrané argumenty hygiena a zdraví. Ačkoliv trochu je podezřívám, že nikdy neviděly ani desetinu materiálu, co jsem na tohle téma prohlédla já a skutečný důvod je spíš soulad s normou. Nediplomaticky řečeno: stádní chování. V Česku je samozřejmě taky, jenom se projevuje obráceně: "Zbláznila ses? Proč bys to dělala?" Když jsem jedné kamarádce zmínila, že třeba kvůli svému muži, který má k tématu taky co říct, dostala jsem následující odpověď: "Brianovi dneska večer promítni z YouTube, jak se to dělá. Ono ho to přejde." Na každé takové debatě jsem si jasně uvědomila, že jí akorát ztrácím čas. Protože ať se rozhodnu jakkoliv, nikdy to nebude správně. Což se mi nakonec potvrdilo i u lékařů. Jak už jsem kdysipsala, chodím do praxe rovnou ke čtyřem, z nichž jednomu vyjde služba na den D. Jejich odpovědi jsou většinou stručné a diplomatické jako citace z knihy a na osobní doporučení typu "co byste dělala vy, být na mém místě" se tu nehraje. Přesto jsem byla rozhodnutá zatlačit, využít všech svých reportérských schopností a dostat z nich něco víc. Tři kontroly u žen skončily tím, že jedna dítě nemá, dvě své chlapečky obřezat nechaly. Prý kvůli zdraví. Na poslední kontrole jsem se ale konečně zase po čase dostala k lékaři - muži, kterého si hlavně kvůli jeho osobnímu přístupu vážím asi nejvíc. "Já jsem obřezaný. U syna jsem to udělal. Vloni u vnuka už ne. Uvědomil jsem si totiž: který muž by si dobrovolně nechal sáhnout na penis, kdyby dostal tu možnost?" Můj muž ne. Jenže právě: dvacet hodin staré miminko tu možnost nemá. Holčičkám propíchnuté uši zarostou, klukům ale předkožka zpátky nenaroste. Možná taky proto, že my jsme ji nedostali, rozhodli jsme se tu možnost našemu synovi dát. Je v tom trochu rozhodovací paralýzy? Taky. Riskujeme, že se mu kluci budou smát? Ano. Že mu holky budou říkat šarpej? Samozřejmě. Udělali jsme správně? Copak já vím? Ale žiju v přesvědčení, že dát svobodu rozhodnout se sám je nejvíc. Ostatně, vždycky jsem měla pocit, že právě a hlavně o tom je Amerika.

Jenom by to pak, pokud se rozhodne pro, nemuselo být kvůli ženské jako je Charlotta. :) 

P.S. Pokud jste to neviděli, ještě v tom díle se rozešli. On měl totiž pocit, že by si měl s obřezaným penisem trochu víc užít, když jsou z něj ženy tak paf, a Charlottě se to pochopitelně nelíbilo.


Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Maminka. V tištěné verzi je k přečtení zde



5 komentářů:

  1. Moc dobře napsané o tak "choulostivém" tématu! Obdivuji Vaši odvahu psát tak osobně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Doufám, že to třeba někomu pomůže, kdo bude řešit stejné téma ... Já bych přesně takový článek, jaký jsem napsala, potřebovala najít, když jsem se v těhotenství rozhodovala, co a jak. Stačí vědět, že v tom člověk není sám a že stejné dilema řeší víc lidí, kteří mají za partnery lidi z cizích kultur, a hned je člověku o něco lépe.

      Vymazat
  2. stačí, že máte zmrzačeného manžela, dobře, že jste pro díte zvolili integritu.

    OdpovědětVymazat
  3. a musím říct, že jste statečná žena si v obřízkové prznící americe prosadit kompletního syna. i váš manžel je ok, že se vzepřel prznící tradici. víc takových lidí.

    OdpovědětVymazat
  4. Super rozhodnutí. Ale je otázka, proč vůbec tohle mají rodiče v 21.stoleti rozhodovat, to by měla být samozřejmost.

    OdpovědětVymazat