Mateřská prozření: I pět minut je čas

04.04.17

Když jsem v neděli dopoledne dokojila Benjamina a on usnul, zbývala zhruba čtvrthodinka, než jsem ho musela zase jemně vzbudit a přesunout do autosedačky, abychom mohli odjet na plánovanou návštěvu k přátelům. Bleskově jsem zasedla k notebooku a začala psát blogový post o kvetoucích třešních.


Nakonec jsem ho i s fotkami a nahráváním do systému dávala dohromady na třikrát, ale to nevadí. Stejně jsem tím sama sebe hrozně překvapila.

Totiž, dokud jsem neměla dítě, nějakých čtrnáct minut pro mě nebyl žádný čas. Měla jsem pocit, že abych mohla napsat článek, smysluplný blogový post, abych mohla jít běhat nebo dělat cokoliv jiného tak, aby "to bylo pořádně" nebo "stálo za to",  potřebuju nejméně hodinu, lépe ale dvě nebo tři – zkrátka velké množství nerušeného času. Když jsem tak dlouhý úsek k dispozici neměla, automaticky mi v hlavě naběhlo: "Dvanáct minut? Hm, tak to nemá cenu. ", načež jsem je proflákala buď čtením zpravodajství na internetu nebo ještě hůř – pročítáním statusů svých přátel na Facebooku. Chovala jsem se asi jako každá bezdětná – mrhala jsem časem mnohokrát denně, přičemž jsem se zároveň mnohokrát denně slyšela říkat: "Ty jo, nemám ani minutu. Jedu úplně naplno!“ Možná kdybych všechny ty úseky, kdy pro mě pět minut nemělo cenu, spočítala, zjistila bych, že za den daly dohromady třeba hodinu. Nehledě na to, že když jsem skutečně měla například dvouhodinový nepřerušovaný časový blok, stejně jsem na internet klikala taky a opravdové činnosti jsem se ve skutečnosti věnovala jenom část té doby.

Píšu tenhle post, neboť v neděli jsem s překvapením zjistila, že i v pouhých čtrnácti minutách dokážu podat fantastický výkon. Napsala jsem skoro celý příspěvek, a i když na internet jsem ho byla schopná dát až za půl dne, dokončila jsem ho. Kdybych čekala, až budu mít ničím nepřerušované dvě hodiny a tedy bude "mít cenu" otevírat počítač, uspořádat si v hlavě myšlenky a psát, článek by se možná nikdy neobjevil. Ostatně, to platí nejen o psaní. Dnes jsem si to znovu ověřila při běhání. Dřív bych měla pocit, že jít na dvacet minut nestojí za to (a seděla bych místo toho u počítače). Dnes jsem zjistila, že za dvacet minut se dají zvládnout dva kilometry a rychlá sprcha. Ano, není to moc. Ale pořád jsou to celé dva kilometry, a když se to sečte třeba za týden, dá se jich takhle uběhnout deset. 

 Je mi jasné,  že pro vás všechny, co máte děti, tohle zřejmě není žádná novinka. Já si ale tohle odhalení skutečně plně uvědomuju až v posledních dnech. A mrzí mě, jakým pokladem jsem hýřila, když jsem si o nějaké minutě, pěti či dokonce pětadvaceti myslela, že nemá cenu v nich něco začínat, protože to není pořádný čas. Je! A dá se v něm tolik zvládnout! :)




 


Novější příspěvek
Starší příspěvek
7 komentářů