16.06.17

Dvojjazyčnost poprvé

Vždycky mi připadalo, že vychovávat bilingvní dítě nemůže být nijak zvlášť složité – každý z rodičů na něj zkrátka mluví svojí mateřštinou a dítě postupně přirozeně vplyne do obou jazyků. Teď už to ale tak jednoznačně nevnímám. Čím to je, ačkoliv Benjamínkovi je teprve necelých pět měsíců a řeč je tedy ještě daleko před námi?

Je těžké mluvit na sebe sama
Před porodem jsem narazila na zajímavý vědecký experiment upozorňující, jak je důležité mluvit na bilingvní miminko už v břiše. Zvykne si tak na různou intonaci dvou odlišných jazyků svých rodičů. Jakmile se pak narodí, v mluvení se má samozřejmě pokračovat. Miminko sice neodpovídá, ale vnímá. Vzpomínám si, že když jsem poprvé promluvila na své břicho, zdálo se mi to takové uhozené. Po vyčerpání vět "tak co, ty můj milovanej chlapečku" a "teď si dáme snídani a pak pojedeme“ mi vždycky došla řeč. Od té doby, co se Benjamínek narodil, je to o moc lepší. Snažím se mu popsat všechno, co dělám, jako například dneska ráno: "Plínu teď dostaneš novou a čistou, špinavou vyhodíme. Co by sis tak rád oblékl? Dobře, dáme ti tričko. Tři, dva, jedna, nejdřív provlékneme hlavu, pak jedna ručička, druhá, teď to dole zapneme." A tak dál. Někdy je to pro mě přirozené, ale kolikrát se u toho cítím trochu zvláštně, když se přistihnu, jaké říkám hlouposti a když jediná odpověď je: "Abu." Ale jsem rozhodnutá mluvit dál. 

Vydržet je výzva
Nejde ani tak o to, že bych měla potřebu mluvit s Benjamínkem v angličtině nebo se v ní cítila dokonce pohodlněji než v češtině – do toho mám po pravdě daleko. Mám na mysli spíš situace, kdy je doma i B., a jsme do péče zapojení oba. Už kolikrát se mi stalo, že jsem na Bena v přítomnosti B. mluvila anglicky, aby se, řekněme, necítil odstrčený, když česky rozumí asi deset slov. Totéž se mi přihodilo i s tchánem a tchyní. Když se s nimi a s miminkem ocitnu o samotně nebo když je mám na telefonu, přijde mi najednou jaksi nezdvořilé povídat si s miminkem tak trochu "za jejich zády". (A až mi bude česky odpovídat, bude tenhle pocit nejspíš ještě intenzivnější.) Je mi jasné, že to tak neberou, ale B. i oni už se mě několikrát zeptali: "A co mu vlastně říkáš?" Pár dnů jsem se snažila aspoň sem tam nějakou větu překládat, jenže z toho mi dlouhodobě praskne hlava a navíc, jaký chaos z toho asi musí a bude mít jednou v hlavě miminko? A pak jsou tu další otázky, které mi dlouhodobě vrtají hlavou. Jak mám Beníkovi říkat, když ho chci oslovit plným jménem? Mám použít českou výslovnost – Benjamíne? Nebo mám, když jsme v Americe, říkat Bendžemine? Nebo jenom Bene? V té souvislosti jsem si vzpomněla, jak jsem asi před rokem potkala na jedné narozeninové oslavě zhruba šedesátiletou Francouzku, která s manželem Američanem vychovala tři děti – všechny mluví plynně francouzsky, anglicky a španělsky, přičemž poslední jazyk se naučili ve škole. Tenkrát mi řekla, že největší výzva bilingvní výchovy je zůstat konzistentní – mluvit na dítě jenom a pouze svým jazykem a nesnažit se vycházet vstříc okolí, hlavně svému partnerovi. Až teď myslím začínám chápat, o čem mluvila.  

Musím se smířit s tím, že moje angličtina trpí
Tohle souvisí s předchozím bodem. Tím, že mluvím většinu dne česky, moje angličtina trpí. Uvědomila jsem si to minulý týden, když jsem se jakousi zpatlanou otázku snažila doptat pediatra na informace ohledně očkování. Česky jsem štěbetala Benjaminovi do ouška, abych ho uklidnila, u toho se snažila konverzovat s doktorem. Dřív jsem anglicky alespoň hodně četla, noviny i knihy, na to mi ale momentálně chybí čas. A konverzace s B. jsou teď taky tematicky monotónní: Podej mi plínu/bryndák/něco k pití., Hoď to do pračky. Zajeď koupit …, Pojď už. Zkrátka: cítím, že jsem se zasekla. Což bolí. Není to pro mě důvod, abych s češtinou přestala, (to mi přišlo extrémně sobecké), ale chápu, že pro jiné lidi, kteří si nemohou dovolit, aby jim jazyk chátral, to tak být nemusí. 

Možná si teď říkáte, jestli tohle téma neberu až moc vážně. No - nevím. Na druhou stranu chci zkrátka ilustrovat fakt, že až teď mi naplno dochází, co všechno obnáší věci, které jsem dřív kamarádkám odmávla jako "prosímtě, hlavně nebuď tak vážná". A to nás největší výzvy teprve čekají. Tak třeba: Jak budeme doma mluvit, až u nás budou Benjamínkovi kamarádi? Nebo: Jak budu schopná udržet svoje předsevzetí o předání aspoň základů mateřštiny, když napřesrok máme odjet do země, kde mu k češtině a angličtině naskočí nejspíš další jazyk? 

Vím, že hodně z vás, pravidelných čtenářek, je v podobé situaci jako já. Budu vděčná, když mi sem napíšete tipy, jak to doma s jazykem děláte a zvládáte vy. 

3 komentáře:

  1. Myslim, ze nad tim zbytecne moc premyslite! Je treba si to jen pevne rozdelit a dodrzovat. Mluveni na miminko v brise, aby si zvyklo i na jiny jazyk... nevim, nikdy jsem nad tim nepremyslela. Mame dve dcerky, 6 a 8 let a odmalicka jsou bilingvni. Manzel na ne mluvi holandsky a ja cesky. Od tri let chodi do nemecke skolky (bydlime v Nemcku) a tak jim pribyl dalsi jazyk. Starsi dcera se uz uci i anglicky. Vsechny tri jazyky zvladaji skvele. Doma se mluvi jen cesky a holandsky (ja s manzelem holandsky, ale byva doma jen o vikendech, takze hoilandstina je pro holky asi nejslabsim jazykem, ale presto se domluvi a prechazi plynule z cestiny do holandstiny a naopak). Dulezite je vytrvat a opravdu dusledne pouzivat jen jeden jazyk. Jeden rodic - jeden jazyk. Vzdy! Mam nekolik kamaradek, ktere prave z ohleduplnosti k rodine manzela nebo k nemu, mluvily v jeho pritomnosti jeho reci a deti se to nenaucily nikdy poradne. Treba cesky rozumi, ale nemluvi. Odpovidaji v te druhe reci. Samozrejme, ze jsem mela take problemy s manzelovou rodinou, ze nerozumeli a tchyne mi dokonce jednou rekla, ze si preje, kdyz jsme na navsteve abysme mluvily holandsky. Primo rekla, jsme v Holandsku, tak mluvime holandsky. No na to ja nejsem, radsi jsem ji rekla, ze neprijedeme, tak "vymekla". Ale jednoduche to vzdy nebylo a ja nekdy neco reknu holkam cesky a potom to zopakuji v holandstine. Beru to jako trenink. A take je dulezite aby vas podporil manzel. Bez jeho podpory se to neda zvladnout, mohl by mit pocit, ze je jaksi vedle, odstrceny. Podotykam, ze muj manzel cesky neumel a neumi, i kdyz diky nasi cestine doma, uz skoro vsemu rozumi ;-) taky bonus.
    Osobne si proste nedokazu prestavit, ze bych mohla sve emoce, lasku a nekdy treba i nastvani, vyjadrovat v cizim jazyce. Tam to proste neni. Ten cit!
    Preji vam mnoho hezkych chvil v cestine i anglictine!
    S pozdravem B.Beijers

    OdpovědětVymazat
  2. Něco málo o bilingvismu, multilingvismu z pohledu klinických logopedů: http://casopis.aklcr.cz/subdom/casopis/2017/06/13/1-cislo-lkl/
    Třeba Vám to pomůže.
    Eva

    OdpovědětVymazat
  3. Mila Jano, no to je momentalne i moje tema s vnucnkou. Bohuzel ji nevidim tak casto, tedy tak dvakrat tydne, ale na uceni jazyka je to mouzna malo. Ji se to moc nelibilo a kdyz jsem zacala cesky, zakryvala mi usta rucickou a rikala "oma ....neee." No a jelikoz manzel a pritelkyne syna cesky neumi (manzel tedy dost rozumi, ale zvladne rict tak krkolomnou vetu, ze jsem radci, kdyz mluvi s malou nemecky), tedy v jejich pritomnosti (vetsinou nevedomky) mluvim s malou take nemecky. Moje kamaradka je francouzka a ta na sve deti nikdy nepromluvila jinak nez franzousky, ale je v tom rozdil, ze s manzelem take mluvila jen svou materstinou:-)) naucil se od ni tady v nemecku obstojne francouzky, jen jeji nemcina je opravdu katastofalni :-)ale strasne roztomila a ji to vubec nevadi. Moje deti umi obstojne cesky, zdaleka ne perkfektne, ale obstojne se domluvi. Snazila jsem se s nimi mluvit hodne cesky, v Nemecku mi odpovidali vetsinou nemecky, ale v Cechach okamzite s babickou a dedou prepnuli na cestinu. Byvali tam na prazdniny na chate nekdy i 3 tydne se sestrenicemi a tam se naucili opravdu velmi rychle a dobre. Se psanim je to horsi. Ja mam tedy v umyslu malou prihlasit do ceske skolky v Düsseldorfu, je to pro deti od 3let jednou tydne. Budu se snazit byt dusledna, ale nevim jestli to bude na plynulou cestinu stacit. Ale u Vaseho Benicka bych to take delala jako vy, a kdyz se obcas s nim mluvi anglicky, myslim, ze to nevadi Tak se nestresujte, par anglickych vet Benickovi cestinu nepokazi.
    Hezky den a mejte se fajn
    Dagmar

    OdpovědětVymazat