21.06.17

Trochu lítostivý post: Co mi chybí z Česka

Chybí mi Česko. Občas na mě takový smutek přijde, ale teď jsem překvapená, jak se dostavil rychle. Vždyť je to sotva měsíc, co jsme se vrátili do Ameriky. Přičítám to tomu, že letos se mi z Čech odjíždělo s mimořádně těžkým srdcem, neboť jsem si možná poprvé pořádně připustila, kolik budu postrádat věcí. (A ne, není mezi nimi český chleba.)

Rodina
Tohle je rozhodně nejvyšší daň, kterou platím za život ve Spojených státech. Dokud jsme byli s B. jen my dva, trápilo mě, že rodiče bydlí tak daleko, ale s Benem je ten pocit daleko intenzivnější. I když si pravidelně telefonujeme, Skypujeme, Facetimujeme, stejně to není dost na to, aby jim nepřišlo, že Benjamínek udělal ve svém vývoji obrovský skok a oni to promeškali.  Stejný pocit bych však měla vůči americké rodině, kdybychom žili v Evropě. Teď v Česku jsem se každopádně na vlastní kůži přesvědčila, jaká nedocenitelná pomoc je mít po ruce hlídací babičku nebo dědu a nebýt na dítě úplně sama. Tady většinu dne sama jsem a je mi to líto, kvůli mně i kvůli Benjaminkovi. 

Česká pohoda
Život v Česku je ve srovnání s tím za mořem velmi jednoduchý. Je relativně lehké si žít příjemně a nechat čas plynout, uvolnit se, vyrazit večer na skleničku a do zavíračky řešit nevyřešitelné filozofické otázky, jako třeba kam mizí tuk, když hubneme, nebo proč život v dospělosti utíká tak rychle. Zkrátka: pohoda. (Teď mě napadá: vždyť tak se v Česku jmenuje i spousta restaurací.) Pohoda sice není moc motivační, ale někdy se mi po ní stýská. Protože tady to chodí jinak. Život v Americe je těžký, nejspíš proto mají Američané v povaze pořád pracovat, usilovat o výjimečnost, přesvědčovat o ní ostatní a nejspíš proto nejsou schopni hodit si nohy na stůl a prostě - žít. Když mají volno, hledají sice zábavu, ale ta je nakonec buď extrémně pasivní (sledování televize) nebo na evropský vkus zase příliš výkonová – od předražených meditačních víkendů po ještě dražší tematické a zábavní parky, nic moc mezi. Možná proto je tu tak populární všechno francouzské, protože Francouzi umění života ovládají tak nějak samozřejmě. Američané ne.

Zajít na jedno
Tohle s tím souvisí. V Praze jsem byla pořád obklopená spoustou lidí, až mi někdy vadilo, že skoro nemám čas pro sebe. Často jsme si chodili jen tak sednout, přičemž kolikrát stačilo říct: "Nemáš náhodou čas?", a šlo se. Tady je to jiné. Známé, přátele a kamarády máme, ale nemůžeme nadhodit: "Jestli chcete, přijďte večer." Nikdo to v tak obrovském městě, v jakém žijeme, nemá při cestě a nikdo za námi nepojede, když by jel kvůli ucpaným silnicím dvě hodiny k nám a dvě hodiny zpátky. Tady se musí setkání plánovat, kvůli nabitým pracovním a jiným rozvrhům Američanů mnohokrát i řadu týdnů dopředu a ideálně tak, aby se, když už dotyční jedou, spojilo ještě s něčím: třeba s kontrolou u doktora. Když už se takové setkání uskuteční, většinou je to pak stejně doopravdy jenom na jedno – ne jako v Česku, kde je "na jedno" často vlastně synonymum "do zavíračky".  (Docela by mě zajímalo, kde se tahle velká česká lež "na jedno" vlastně vzala.)

Ticho
Tohle jsem si naplno uvědomila, když jsem při návštěvě Česka jedno brzké ráno vyrazila běhat a ocitla jsem se na Pražském hradě – SAMA! A pak ještě sama na Malé Straně, na Újezdě, na Karlově mostě. Obklopila mě taková nádhera a takové ticho, že jsem si dovolila neběžet, sedla jsem si v Kampa parku do trávy, a to ticho poslouchala. Když přemýšlím o Americe a mám k ní dosadit nějaká přídavná jména, vždycky mě jako první napadne: hlučná. Nemyslím jenom restaurace, kde neslyšíte vlastního slova. Myslím spíš to, že ať vyjdu v kteroukoliv noční nebo denní dobu na ulici, pořád je na ní plno aut a lidí. Otevřené jsou obchody, kávové řetězce, non-stop palačinkárna, supermarket, drogerie, lékárna, pořád někdo někam chodí, jezdí, něco kupuje, pořád se prostě něco děje. Kdybych nevěděla, co je za den, nepoznám rozdíl mezi všedním dnem a víkendem, mezi obyčejným prosincovým dnem a Vánocemi, kdy mi moment, kdy se celý svět kolem mě jakoby na chvilku zastaví, chybí asi nejvíc. Možná proto mám pocit, že život tady za mořem utíká tak šíleně rychle?
   
Ranní Praha, kde jsem byla úplně sama.


Pocit bezpečí
Nemyslím tím, že bych se třeba bála vyjít ven s kočárkem. Ale když vyjdu, obvykle taky potkám někoho, kvůli komu buď přejdeme na druhou stranu, nebo kočárek rovnou otočím a jdeme jinam. Můj kamarád říká, že holt velká země, větší množství divných lidí – navíc v Americe jsou víc vidět, protože všichni "normální" jsou schovaní buď v kancelářích, nebo v autech. Když na mě promluví, bojím se jich. Přiznám se, že v takové chvíli těžko vyháním z hlavy otázku: má ten člověk pod tím trikem zbraň? Co bych dělala, kdyby ji teď vytáhl? Většinou je to jen taková krátká, velmi rychlá myšlenka, ale – napadne mě. Určitě jsem ovlivněná zdejším zpravodajstvím, kde se nějaká střelba denně objeví. Z Čech jsem byla zvyklá, že až na výjimky se střílí "někde jinde", než žiju a pohybuju se já. Tady se mi ale střelba nepříjemně přiblížila. Už několikrát jsem si u televize  řekla: "Vždyť v té ulici jsem byla předevčírem." 

Evropské kafe a kvalitní služby 
Evropská káva byla v USA donedávna podobná vzácnost jako v Česku slušná zelenina. Teď už se sehnat dá, ačkoliv podniky, které nabízejí třeba dobré cappuccino - a tím nemyslím půllitr kávou obarveného mléka - spočítám v okolí na prstech jedné ruky. Kromě kávy mi chybí také služby. V Česku jsem pravidelně chodila ke kadeřnici, na kosmetiku, na pedikúru. Dneska vzpomínám hlavně na to, jak jsem si tam vždycky příjemně odpočinula a jak jsem měla pocit, že se s mými vlasy nebo tělem skutečně něco událo. Tady nechodím nikam. Za prvé: služby, kde by všechno nebylo šup šup, ještě nesedím a už odcházím, ať může přijít další, a kde se jen tak podibká povrch, kdepak hloubkové čištění nebo třeba pečlivé odstraňování ztvrdlé kůže na patách, jsem ještě nepotkala. Za druhé: stojí to majlant, což se mi za pár minut a pochybnou kvalitu dávat nechce. A za třetí: vadí mi podivné culení se na konci, kdy dotyčná čeká, jaké jí k tomu majlantu, co to stálo, dám spropitné. Nikdy nevím, kolik je tak akorát. Buď se mi zdá, že jsem dala málo, nebo naopak zbytečně moc. 

Pochopitelně, kdybych zítra měla odjet z Ameriky, také bych našla věci, které bych postrádala. Vlastně, když se nad tím teď zamyslím, bylo by jich celkem dost. Takže téma na příští týden. :)


7 komentářů:

  1. Na svých turistických návštěvách USA jsem měla stejné pocity - hlučná země, všechno drahé a z většiny lidí jsem taky měla divný pocit (protože ti normální byli v kanceláři :-). Jsem ráda, že žiju tady, ale ráda čtu i Tvoje zápisky z cizí země, protože si uvědomím, jak se tu máme fajn.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, díky. Vždycky jsem ráda, když si přečtu, že to někdo viděl podobně, hned si připadám "normálnější", jakkoliv hloupě to zní. :) V Česku je opravdu fajn, už se tam zase moc těšíme. :) Zdravíme vás oba! Jana

      Vymazat
  2. Jani,
    když jsem se setkaly na začátku června v Atlantě, měla jsem pocit, že bychom mohly být naladěné na podobnou vlnu. Po předčtení tohoto článku jsem si zase o kus jistější. Kromě toho bezpečí to cítím v Kanadě podobně. To bezpečí vyjímám, protože Kanada je oproti USA obecně opravdu bezpečnější země, což jsem si osobně potvrdila v té Atlantě. Druhé štěstí je, že evropské kafe se v Kanadě také dá sehnat jednodušeji než v USA. Byla jsem dosti vykolejená ze situace, když jsem zjistila, že kromě Starbucks tam vlastně jiné kavárny nejsou. Pamatuji si ale, že začátky před 13 lety, kdy jsem do KAN začala jezdit, byly těžké :)
    Když jsme se stěhovali do KAN, řekla jsem manželovi, že do velkého města nejdu a tak nakonec v Montrealu nebydlíme, ale v menším městě, ve slepé ulici, kterou nazýváme osobně naší malou vesnicí. I tak jste mi ale otevřela oči, protože souhlasím s tím, že jinak tady je pořád hluk. V Praze jsem tedy nikdy v žádné ulici sama nebyla, samotu jsem ale hledala v pohraničí na chalupě :)

    Mějte se hezky a držím palce se zvykáním!
    Andrea z Montrealu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Andreo, moc díky za příspěvek. Ráda bych Kanadu poznala, s mužem se tam chystáme už roky aspoň na otočku do Montrealu (on je z Upstate New York, je to relativně kousek od domu jeho rodičů, tedy "kousek" na americké poměry), tak snad letos v létě. Jinak jsem zvědavá, jak se změní moje vnímání Ameriky, až tady budu třeba třináct let jako vy v Kanadě. Bude to jenodušší? Bude se mi stýskat méně? Budu vůbec některé věci registrovat, nebo mi už přijdou úplně normální a ani se nad nimi nepozastavím - třeba na tím obrovským plýtváním? (Doufám, že ne!) To je ostatně taky jeden z důvodů, proč píšu, abych si uchovala tenhle způsob vnímání a měla pak s čím srovnávat. :) Jsem ráda, že jsme se poznaly, no a kdybyste jela do D.C., víte, kam psát nebo zavolat a zajdeme na to evropské kafe. :) Zdravím do Kanady! Jana

      Vymazat
  3. pockat pockat,odkud jste Jano? hlucna = busy amerika je, o tom neni pochyb. ale treba rana v Rebboth Beach, Rock Creek park v DC, nebo ve state parks, dokonce i v nasem neighborhood je rano na promenade takove krasne ticho, srovnatelne s tim na prazskem hrade. snad se vam postesti najit svuj tichy koutek :)

    OdpovědětVymazat
  4. a jeste - levna a dostupna a odborna zdravotni pece v CR. ale to clovek bezne nevnima, az tehdy pokud to hodne potrebuje

    OdpovědětVymazat
  5. Za 4 hodiny autobusem do srdce New Yorku existuje misto kde se neda sehnat nemleta ("whole bean coffee") ktera je superior kava?? Superior vsemu co se da sehnat nejen po celem Cesku ale take v Polsku, Nemecku, Svycarech a mozna i Italsku? To je pro mne, jako fajnsmekra kavy trochu huste jak se nyni rika v Praze. Forget Starbucks Verona or Sumatra, but Pete's coffee, Boyd's from Oregon in addition to the whole slew of coffee's roasted and packaged fresh all over the world is at your fingertip on www.1stincoffee.com. Enjoy! BTW, loved your writing!

    OdpovědětVymazat