10.01.18

Podivná vlna nostalgie ve večerce na Zličíně

Minulý týden, pár dnů před odletem zpátky do Spojených států, se mi stala zvláštní věc. Byli jsme na skok v Praze, zrovna když mi přišlo oznámení, že mám na Zličíně, kde jsem dřív bydlela, nevyzvednutý dopis. Tak jsem se po letech ocitla u přepážky na malé zličínské poště a o pár minut později taky ve vedlejších potravinách, protože se ukázalo, že B. má hroznou žízeň.


Stála jsem v těch potravinách, což je krcálek tak dvakrát dva metry, ve frontě za paní, dívala se na poslední dva osamělé banány, osychající koláče s mákem a hromady bublinkových vod naskládaných kolem stěn do povážlivé výšky a najednou mě přepadl takový divný pocit. Zavalila mě tak obrovská vlna stesku a nostalgie, až jsem si říkala, že jestli okamžitě nepřijdu na řadu, začnu regulérně brečet. Což se pak taky stalo, ale naštěstí až v autě.

Lhala bych, kdybych řekla, že za čtyři roky pendlování mezi Amerikou a Českem nemám s takovými pocity zkušenost. A přece mě v něčem překvapily. Proč se odehrály zrovna v malinkém supermarketu, který jsem nikdy neměla nijak zvlášť ráda a nakupovala jsem tam jen v nejvyšší nouzi – třeba když mi doma došla sůl nebo když jsem se v létě vracela z běhání a měla nutkavou žízeň na ledový čaj? 

Podobné pocity bych čekala spíš na místech, ke kterým mám mnohem vřelejší vztah. Třeba k vesnici, kde jsem se narodila, k hřišti, kam jsme chodívali hrát vybíjenou (a kolem kterého jsem v prosinci chodívala běhat) nebo k domu, kde bydlel děda s babičkou a který se zrovna v době mého pobytu v Česku prodával. Do teď mám v hlavě vryté určité momenty, které přitom ani nebyly nijak signifikantní, zásadní, nebo určující, přesto si je dovedu detailně vybavit. Třeba ten, jak sedím v tom domě v okně, čtu si Gabru a Márinku a babi dělá v kuchyni beleše. Teď je v tom domě pár zaprášených věcí, oprýskané stěny, z podlahy leze hlína … Taky se mi tam sevřelo hrdlo, ale na Zličíně prostě nějak víc.


Připojila jsem si k tomu vysvětlení, že v místech, která dobře znám a miluju, jsem tu nostalgii vlastně čekala. Byla jsem připravená, že se mi před očima promítne kus života. Že budu melancholická, že se mi bude stýskat, takže když to přišlo, nezasáhlo mě to tolik jako ve večerce na Zličíně, kterou bych si s nostalgickými pocity nikdy nespojovala.


12 komentářů:

  1. Aww, potraviny U Martiny a naše pošta <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeee, někdo ze Zličína? ... Moc zdravím! Chybí mi to tam! Hlavně běžecká trasa do Hostivic. :)

      Vymazat
    2. to mi neco rika... no aby ne po par letech na Hevlinsky, to jsme se tady krasne sesly :) Jen se divim ze jsme se nepotkali v tech malych potravinach nebo na poste a az tady v Americe, resp. na internetu. Nebo jsme se mozna potkaly a ani nevime :)

      Vymazat
    3. No tak to je neuvěřitelný! :) ... Zdravím Verzano! Kdy jste tam bydlela?

      Vymazat
    4. Jani, mohli bysme si prosim tykat :) Bydleli jsme tam s manzelem do roku 2011, odkud jsme se oba vydali do USA. Moc se mi tam libilo jak to bylo blizko do "prirody" a chodila jsem casto na prochazky smerem k letisti. Primo od baraku se tam dalo dojit, to bylo moc fajn. A v kterych letech jsi tma zila ty? a kde ?

      Vymazat
    5. Ano, ráda a ahoj. :) To jsi popsala přesně, já jsem to tam taky měla ráda, že je to pořád Praha, do centra metrem kousek a zároveň takový ten příjemný vesnický pocit, že je člověk obklopený přírodou a minimálním hlukem. Já jsem tam byla 2008 - 2013, nejdřív na Vřesovické a potom na Míšovické - obě nové ulice a novostavby - domy. Mimochodem, dneska si chci konečně objednat Tvoji knihu, tak snad se k ní brzo dostanu, už to mám v To - Read listu asi dva roky. :)

      Vymazat
    6. Jee, tak to bylo fakt kousek od nas! Skoda ze jsme se jeste neznaly. Mela jsem z toho Zlicina podobny pocit, jak rikas tak trochu vesnicky, ale pritom porad blizko do centra deni. A hlavne kdykoliv, i pozde vecer, treba jen chvili nekde posedet, poveceret, dat si pivo a odfrcet domu bez nutnosti ridit auto (to mi tady v Americe chybi). Jani, je to pro me velka pocta, ze si profesionalni spisovatelka chce precist moji knizku :) Pokud sis ji jeste neobjednala, dej mi vedet soukromne adresu, muzu ti ji poslat.

      Vymazat
    7. Jo běžecká... my ji s manželem jenom chodíme (co jsme zrušili kočárek, tak už většinou jen na střídačku) :)) taky bydlíme v Metropoli a zamilovala jsem si to tu... duchem vesnice a přitom na metru :)

      Vymazat
  2. No, me se to take obcas stava. Nekdy me dojme nejake zname (i nezname) misto, vec, clovek nebo film, hudba a hlavne obrazy. Mozna je to ten zivot v cizine, stesk po starem, znamem, po domove.?? Kdo vi.. Myslim, ze je to nase podvedomi, ktere stale pracuje a neda se nami ovlivnovat a sidit. Nedavno jsem zpivala ceske detske pisnicky a tak me to dojalo, ze jsem se take neudrzela a v parku se rozbrecela. Priznavam, ze me to dost zaskocilo a pripadala jsem si divne. Na druhou stranu, je to vlastne i krasne, ze dovedeme ukazat sve city a nejsme uplne z ledu...:-)
    Mila Jano, hezky pozdrav
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuji! Písničky mě taky dojímají. Myslím, že na to docela pomáhá, když má člověk už koupenou letenku a ví, že tolikátého a tolikátého to bude, kdy zase jede. Nebo aspoň já to tak mám. Když se jenom řekne, že "v létě", ale není to jasně dané kdy, je pro ten stesk prostor rozhodně větší.

      Vymazat
  3. Jani, Vy jste totiž Češka jako poleno a připadá mi, že byste přecejenom raději žila tady, není to tak? Přiznejte se:) Přeju krásné dny..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha. :)) To je právě ono - že já nevím. Ale asi ano, minimálně vždycky takto po návratu a z dlouhodobého hlediska mi Česko připadá, že tak nějak víc patří k mé povaze a způsobu myšlení. Každopádně úplně nejraději bych, a to taky pořád říkám muži, to střídala - půl roku tady, půl v Česku. :) To bych pak byla ještě rozpolcenější, ale zatím mám pocit, že by mě to bavilo.

      Vymazat