14.02.18

Zpověď úzkostné matky

Jestli bych si pro sebe do tohoto roku jako matka něco přála, bylo by to umění naučit se být méně úzkostná. Ráda bych o sobě tvrdila, že když se doma děje něco zásadního, dokážu zachovat jakž takž chladnou hlavu, což znamená s novinářskou precizností sebrat argumenty, vytřídit jejich pro a proti, otevřeně je probrat s B. a na konci debaty učinit jasné prohlášení, za kterým si budu stát i řekněme za pět minut. 

Jenže jak jsem si minulý týden vyzkoušela, ve skutečnosti jsem poměrně vyděšený nervák, kterému stačí pohled na teploměr vytažený z podpaží ročního syna, aby se mu začaly klepat brada, ruce i hlas.

Benjamín na své narozeniny padl s takřka osmatřicítkovou teplotou a o den později dostal Tamiflu – lék, který se před třinácti lety ve velkém předepisoval na ptačí chřipku a letos se v USA zřejmě ve velkém předepisuje na tu klasickou – vzhledem k tomu, že v každé lékárně v okolí byl vyprodaný. Už to ve mně vzbudilo určité otazníky, takže jsem si sedla k internetu, abych zjistila, jak jdou na chřipku v Česku. Aha – tak bez Tamiflu, do teploty 38 dokonce úplně bez léků. Nevím, co mě znervóznilo víc. 

Mezitím už B. na druhé straně velkoměsta lék sehnal, takže jsme mu ho nakonec dali. Aby mi Benjamín první dávku vyhodil rovnou do klína. Jakmile jsem odklidila nejhorší a Ben usnul, četba o chřipce se stala doslova nutkavou posedlostí – hlavně proto, že každý řádek vyvolával nové další úzkosti. Je bezpečné nechat ho teď spát? Je dobré zkusit mu zkoušet dávat další dávku? Je pravda, co se píše v tomhle britském výzkumu, že děti po Tamiflu trpí poruchami pozornosti? Může mu lék pomoct od chřipky, ale uškodit jinak? … Žádný text mi navíc od úzkostí nepomohl prostým ano nebo ne. Místo toho v nich odborníci se sebou vzájemně nesouhlasili, přeli se, vykrucovali se. Chtěla jsem, aby mi někdo sdělil, jasně a srozumitelně, s čím si mám dělat starosti, s čím ne a hlavně – CO MÁM TEDA DĚLAT, když už jsem připravená přít se kvůli tomu s celou rodinou, která byla v momentě první zvýšené teploty připravená podat Benovi klidně půlku lékárny. Nakonec jsem zvedla telefon, abych se znovu přeptala pediatra. Sestřička se mnou po telefonu pečlivě a detailně poněkolikáté prošla všechny možnosti, aby náš rozhovor uzavřela jako obvykle: "No, je to na vás, jak se rozhodnete."

Když jsem se o tom bavila s kamarádkou s podobnou zkušeností, zdálo se mi, že úzkost je tak nějak vlastní nám oběma. Jakmile nám vstoupily do života všechny nápomocné technologie, dostalo nás to zároveň pod hrozný tlak. Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že "nevěděly". Tys mu dala med? – Copak já jsem věděla, že se to nemá? Anebo: Tys jí dal slivovici na kostku cukru? (Tak léčili rodiče mě.) – Ne-vě-děl jsem. Problém mojí generace je, že všechno víme. Takže když se něco nepovede, bude to automaticky moje vina. Před světem neobstojím s tím, že jsem jednala podle svého nejlepšího vědomí. Mohla jsem si to přece vygooglovat. A tak googlím. Pročítám diskuze. Uklidňuju se a hroutím a přeju si být méně úzkostná a v tom všem narážím na blogy žen, které s naprostou vážností píší o tom, jak lokalizují horečku v dětském tělíčku tím, že je u daného místa začne víc pálit ruka, načež ji společně s miminkem "zahazují", vyfukují nebo vycucávají …  Takže k tomu všemu mě naprosto logicky ještě napadá, jestli jsem v pořádku, když já Benjamínovu horečku pomocí dlaně lokalizovat nedokážu. (Vyfouknout jsem ji radši nezkoušela.)

Budu ráda, když se mi sem někdo napíšete, jak to máte, minimálně abych se zbavila toho pocitu, že úzkost, nerozhodnost a také neschopnost naladit se ezoterické vlny není jenom můj problém …


7 komentářů:

  1. Jsem strašně úzkostná matka, občas říkám matka psychopatka... Zakázala jsem si číst to všechno, o čem píšete, že jste přečetla. Z toho by se zbláznil i mnohem otrlejší jedinec. Máme super dětskou doktorku, takže důvěřuju jí. Myslím, že nic zbytečně nehrotí, necpe děti kvanty léků, rozumně mi vysvětlí co a jak. A když mám jo potřebu něco googlit, zeptám se švagrové, která to všechno pravděpodobně má přečtené a navíc otestované na vlastních dětech, které jsou starší než ty moje :) Takže doporučuji zvolit jeden pramen informací, kterého se budete držet.
    Jinak teplotu do 38°C nesrážím a v noci dávám další dávku léků, jen když se děti vzbudí samy. Spánek je přece při nemoci prospěšný :)
    Ps. Taky bych si přála být míň ze všeho vystrašená. Hlavně bych to přála svým dětem...

    OdpovědětVymazat
  2. Ač mám již dospělé dcery, ochromující strach mě neopouští. S věkem se postupně mění a vždy se něčeho bojím. Když byly malé, ještě jsem naštěstí nesledovala internet. Doporučuji raději nic nečíst, potože vždy najdete příznaky nemoci, které chcete. Je lepší to řešit s lékařem, popřípadě kamarádkou - zkušenou mámou, která poradí bez hysterie a emocí. Přeji, ať vše zvládnete.

    OdpovědětVymazat
  3. Rozumím Vám, ta úzkost a strach o vlastní děti se nedá s ničím srovnat a ani se na ni připravit. Při 1.dítěti to u mě bylo někdy až hystericky ochromující. Co na to pomohlo? Pořídit si další děti. U mě konkrétně 3 a teploměr už ani nevytahujeme. (To neznamená, že horečku vytahuju z dětí rukou, ale už nějak odhadnu, co je na panadol a co ještě ne.) A chřipkou si prošly všechny a u nás stačilo vždy jen srážet horečku a hodně chovat. Věřit více vlastní intuici, poradit se s důvěryhodnou kamarádkou, dát si googlovací limit. Takhle to máme u nás doma...přeji brzké uzdravení a méně chřipkového stresu!

    OdpovědětVymazat
  4. Jani, vyberte si nejake tema, ve kterem jste si jista v kramflecích, zadejte ho do googlu a projdete ty nesmysly, ktere vam vyjedou. A potom si uvedomte, ze zhruba takto relevantni jsou odpovedi na vsechny otázky polozene googlu, jenze kdyz o tom tematu clovek vi malo, ma tendence tomu verit. To je moje rada, jak se vylecit z duvery v google pruzkumy.

    Jinak co se treba horecky tyka, tak v CR se snizuje az od 38.5 :) tedy aspon co ja vim (ale co ja vim, ze jo). Asi to nebude tim, ze americka horecka je horsi nez ceska a potrebuje tudiz drive srazit, ze :)?

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, v prvé řadě Ti chci poděkovat za úžasný blog... A také Ti chci říct, že v tom nejsi sama - od té doby, co mám děti, se bojím strašně, že to štěstí je tak křehké, že by se jim mohlo něco stát... Snažím se tyhle myšlenky odhánět, ale na moc dlouho se mi to nikdy nepodaří. Asi je to proste daň za to, že máme něco, co nás maximálně naplňuje, co milujeme nejvíc na světě a nechceme o to přijít...a dobře, že tak :)

    OdpovědětVymazat
  6. Myslim, ze tyhle stavy budou vzdy trochu desivy pro nas matky. Je to tezky a mrzi me, ze si tim Benik a i ty musis projit. Dala sis tu praci nekde googlit, cist studie a proste se starat, misto toho ze dite nadrogujes bez premysleni jako Amici. Snad te uklidni to, zes udelala maximum v tvych silach a pravdepodobne vic nez prumerny American. At se Ben plne uzdravi a ty mas zase klid.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak u nas doma srazime horecku od 38 stupnu, ja davala drive detem paracetamol 500 mg a delam to tak dodnes, akorat u dospelych bereme 1000 mg. A s tim googlovanim jsem na tom podobne. Bohuzel se potuluje v siti spouta pochybnych rad, hlavne ty podivne se snazim preskakovat. Nekdy se az clovek divi, jake "blbosti" nekteri lide zverejnuji. Ja osobne se snazim najit treba stranky nejakeho doktora nebo specialisty. Ale myslim, ze kazda mama dela to nejlepsi(tedy by mela) i kdyz je to pro nekoho subjektivne "hloupost". Tak rychle uzdraveni Benickovi - nas tak chripka take vsechny letos dostala.
    Hezky pozdrav Dagmar

    OdpovědětVymazat