08.02.18

Benjamín má 1 rok

Dneska je to jeden rok, co se narodil Benjamínek. Co se v mém životě za ten uplynulý rok změnilo? Asi nejpodstatnější změnou je, že se ve Spojených státech už necítím opuštěná nebo sama, protože momentálně nebývám sama ani na toaletě. A tím to zdaleka nekončí. Změnilo se úplně všechno.

Hlavní ale je, že mi Benjamínek přinesl do života obrovskou dávku pocitu, že jsem důležitá a nesmírnou lekci v tom, jak se ještě víc radovat z věcí, které považuju za úplně samozřejmé – třeba že po svých dojdu na konec dlouhé chodby v našem domě nebo že si můžu každý večer napustit vanu plnou horké vody. Děláme u jejího napouštění malý radostný taneček, mácháme rukama a výskáme spolu.

V uplynulém roce mi také došla spousta věcí.

Dlouho jsem třeba nechápala, proč moje maminka vždycky trvala na tom, že musíme mít větší porce jídla než ona. Nikdy nezapomenu, jak jsme si doma dělali nastrouhaná jablka s piškoty a jenom jsme se otočili směrem od stolu, viděla jsem, jak mně a bratrovi potají přendává víc jablek a další piškoty ze své misky do těch našich. To jí není líto, že mám míň, říkala jsem si? Teď už vím, že není. Ráda obětuju Benjamínovi nejen piškoty (pravda, ne úplně všechny do posledního, pár jsem ji z toho jednoho vzácného balíčku ujedla), ale taky čas, sportovní tréninky, cestování, výlety do New Yorku, pozvánky na večírky, sociální život, milované čtení … 

Zase abych nelhala, když čtu večer O pejskovi a kočičce a dívám se na hromadu svých knih na nočním stolku, někdy mě z toho přepadne splín, letí mi hlavou, že už to nikdy nestihnu, nestihnu všechny ty krásné knihy, filmy z wishlistu, nestihnu zpracovat všechny nápady, co mám v tomhle počítači. Snad jako by tušil, Benjamín se v takovou chvíli vydrápe po špruclích, aby mi dal velikou uslintanou pusu. No … a to si pak vždycky říkám, že čert vem knížky, filmy, projekty, tohle všechno budu mít za pár let zpátky, ale svoje miminko už ne. Vždyť už teď to není miminko, ale desetikilový kluk.



Jsem naprosto ohromená, jak moc dítě vyroste a co všechno se naučí během jediného roku. Loni touhle dobou měl tři kila dvacet a uměl se jenom přisát k prsu. Dneska se umí sám napít, strčit si do pusy kolečko okurky, slézt z gauče, vyprázdnit za dvě minuty tři zásuvky s oblečením. Vytahuje hrnce z kuchyňské linky, knížky z polic, snaží se přepnout program v televizi a roznáší po bytě boty, hračky, ty nejraději do vany, do odpadkového koše nebo do záchodové mísy. Při koupání si stoupá a sedá do vody, aby žbluňkla a já se smála. Směju. Nasmála jsem se tenhle rok možná stejně jako všechny předchozí, přestože někdy mám na krajíčku nebo se mi chce křičet, že se na to vyprdnu a že to vzdám: když mrzneme venku, protože zastavujeme u každé kanálové mřížky, když drhnu mrkev z našeho koberce, když mám ruku po rameno pod gaučem a nahmatávám ztracené hračky, když potřetí v jeden den plním myčku a nemám nápad, co budu vařit k večeři, když kouknu do e-mailu na 50 nezodpovězených dopisů, když B. ve snaze mi pomoct zapne pračku, kde je v tu chvíli dohromady černé, bílé, barevné … a v jeho džínách zapomenutý dolar.



Až v posledním roce mi také naplno došlo, jak těžké to vlastně je, být rodičem. Nejen zbavit se v určité míře toho ochromujícího strachu, který pořád číhá za rohem, ale taky napumpovat do sebe dost sebedůvěry a svobody, že to, jak se jako máma chovám, je nejsprávněji, jak dovedu. Jak jsem byla před porodem uvolněná ohledně literatury věnující se výchově, po porodu jsem zpanikařila a četla jednu knížku o rodičovství za druhou. Bohužel místo aby mě uklidnily, začala jsem spíš mít pocit, že pod tíhou všech doporučení mám pomalu strach mluvit nebo cokoliv udělat … Až postupem času jsem přijala (a pořád se to vlastně učím), že funkční rodina může nějaký čas fungovat tak, že matka spí v jedné místnosti s dítětem a otec na gauči v obýváku. Že když máte první dítě, improvizuje se, a že je to možná cennější než naplňování pouček autorit.

Takže improvizuju. Nejen s výchovou, ale třeba taky s dortem k narozeninám. První jsme upekly před měsícem v Dražovicích s mojí maminkou, kde si Benjamín užil první oslavu. Dneska bude mít další dva dorty – jeden jsem upekla já, jeden jsme objednali, kdyby se dortová improvizace moc nepovedla. (To teprve uvidíme, až ho nakrojíme.) Už se těším, až dneska odpoledne dorazí americká rodina, Benjamín bude ve vysoké židličce sedět jako pan král, patlat se až po lokty v dortu, ve vláscích mít polevu a v nose drobty piškotu. A pak budeme zase napouštět horkou vodu do vany … 

Všechno nejlepší, Benjamínku!    





6 komentářů:


  1. Pridavam se k gratulantum, vsechno nejlepsi k prvnimu roku, Benjaminku, preji Ti hlavne zdravi (i kdyz to zni oprasene, je to to nejdulezitejsi)a spoustu RADOSTI ze vseho, co nove objevis a krasnou oslavu s celou rodinou (ten dort je nadherny :-))Mnam...
    P.S. Mas prima maminku, to je asi ten nejvetsi darek, co si dite muze prat!!!
    Moc pozdravu posila
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  2. Paní Dagmar napsala moc krásně a musím s ní jen souhlasit.Vystihla to jako vždy skvěle a potěšila i mě, za což jí děkuji.
    Jarmila

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mila pani Jarmilo,
      i ja moc dekuji za Vase mila slova a posilam Vam krasny pozdrav do Cech.
      Dagmar

      Vymazat
    2. Děkuju moc oběma, jste moje nejvěrnější čtenářky. :) Moc si toho vážím!

      Vymazat
  3. Proč nečteš Benymu své vlastní knížky?? Dvě mouchy jednou ranou :-) On z toho stejně nemá ještě hlavu, Pejsek nebo Historie vesmíru, to je mu fakt jedno, stačí, když textu dáš zajímavou intonaci :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože to jsou diáře, knížky zatím ne. :) ... Ale už jsem mu párkrát četla, co mám ve čtečce já. :))) A - dobrý. Říkal to, co obvykle - tedy "Abú."

      Vymazat