24.07.18

Posledních šest týdnů ve Spojených státech

O tom, že se na začátku září přestěhujeme z USA do turecké Ankary, už nějakou dobu vím. Ovšem dlouho to nebylo oficiální a zejména data přesunu se neustále měnila, a tak to tady na blogu můžu zveřejnit až nyní. 

Vždycky jsem si myslela, že až takové oznámení jednou přijde (speciálně pokud nás B. práce pošle do destinace, co je za humny od Česka), zavalí mě velká radost. Neznamená to, že bych v Americe nebyla šťastná. Spíš bych řekla, že než jsem se do USA přestěhovala, Spojené státy jsem si velmi zidelizovala a pak mi dlouho trvalo naladit se na zdejší realitu. 

Vlastně se mi zdá, že doopravdy se mi to daří až tak poslední rok a půl, kdy mám pocit, že jsem se v USA naučila žít nejlépe, jak umím. Taky jsem skoro přestala štkát u instagramových obrázků pražského panorama a Vltavy a navíc jsem se – velmi poamericky – přestala litovat. (Dokonce už mi ani nevadí, že tady v USA musím kvůli každé blbosti popojet autem a začala jsem to dělat tak ochotně, až mě napadá, jak jsem tady hrozně zlenivěla.) 

Co tím chci ale říct je, že po skoro pěti letech je mi v Americe dobře. Moje angličtina už zní jako angličtina, ne jako poangličtělá čeština, už aspoň tuším, jak se zhruba obléknout, když je venku 77 stupňů Fahrenhaita. Mám svoji kavárnu, kde mě obsluha pozná už od dveří a v ní členskou kartičku, sklony protestovat proti koncovce –ová u překladové literatury a lehkou averzi vůči oblíbené české větě "uvidíme, však to nějak bude." Taky už neříkám "what", když něčemu nerozumím, ale nahradila jsem ho zdvořilým "pardon me?" A v mobilu mám kontakty na několik dobrých přátel.   

V momentě, kdy jsem získala aspoň jakýs takýs pocit, že jsem se v jedné zemi naučila žít, budu zase cizinka. (Že by to byl můj osud - být permanentní cizinka?)

Když někde řeknu, že se stěhujeme do Turecka, všichni se mě ptají, jestli se nebojím. K velkému překvapení tázajících říkám, že ne – nebojím. Ale náš odchod mi začíná být překvapivě líto, ačkoliv do Evropy se zároveň velmi těším. (Hlavně že budu blíž mamince a taky že si nechám konečně spravit zuby.) Poprvé mě to napadlo před dvěma týdny, když jsem byla ve městě vyzvednout formuláře na Benův nový pas. "Jsem tady v té ulici naposled?" říkala jsem si. A od té chvíle najednou "naposled" začíná být všechno ostatní. Je to dneska naposled, co pijeme Malbec na břehu Potomacu? Jedu se šekem do banky? Nabíjím metro kartičku? Je to naposled, co jdeme do naší oblíbené restaurace? Co stojím na červenou u washingtonského monumentu? Míjím Bílý dům?

Druhá věc, kterou mi teď tady v USA všichni kladou na srdce, abych si poslední týdny maximálně užila a každý den dělala něco speciálního. (Totéž mi říkali, když jsem měla pár dní před porodem). Ale stejně jako před porodem, ani dneska nevím, co speciálního by to mělo být. A tak si dávám kávu v té kavárně, co do ní chodím už skoro pět let, a píšu tento blog. 


P.S. Jen tak pro zajímavost: je tady někdo, kdo mě čte v Turecku? :) 


7 komentářů:

  1. Páni! To je ale zpráva. Až mě samotnou překvapilo, nakolik mě zasáhla. Už rok žiju v USA a váš blog mi byl takovou studnicí různých tipů a rad do běžného života, že mám teď pocit, že se mi stěhuje pryč blízká kamarádka.
    Každopádně věřím, že se vám bude v nové destinaci líbit, že vám bude dělat radost žít blíž Česku a že o náměty na nové články nebudete mít nouzi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeňko, wau, děkuju! Jsem hrozně dojatá a myslím, že teď mě to pár týdnů nepřejde. Kde žijete mimochodem? Zdravím a ještě jednou díky! Sama jsem na Turecko moc zvědavá.

      Vymazat
    2. My bydlíme na druhé straně, na Západním pobřeží v Seattlu. Je tu krásně, ale do Česka to mám skoro ještě jednou tak daleko jako je to na Východní pobřeží. A pak taky další 3 hodiny časový posun. :/

      Vymazat
    3. Zdravim do Seattlu. Vcera jsme se seznamili se sousedkou ze Seattlu, jeji manzel pracuje pro Boeing. Slyseli jsme na to mesto jen samou chvalu, tak snad se tam taky jednou podivame!

      Vymazat
  2. Mila Jani, vratila jsem se z dovolene v Cechach (s internetovou pauzou) a rovnou tolik novinek od Vas. Jedna smutna, verim, ze se maminka z nemoci brzy dostane a urcite ji to vedomi, ze nejste zas tak hrozne daleko od domova, moc tesi a pomuze. Preji ji moc sily a Vam take, je to tezke vedet, ze je tak daleko od Vas a nemuzete ji vzit jen tak do naruce. Turecko zase neni tak hrozne daleko a urcite se zase brzy a casteji s maminkou uvidite. Je to tak krasne, jak Vam i ted s tim novym obchudkem pomaha. Moc se mi libi a gratuji k nemu Vam i Vasi pritelkyni.
    Tak se mejte moc krasne a tesim se, ze budete zase brzy v Evrope a pripada mi to jako Zdence, ze uz se zname tak dlouho a nedovedu si svuj zivot bez Vaseho psani predstavit. To by mi opravdu moc chybelo. A na tu knizku se take uz moc tesim.
    Moc pozdravu z Nemecka od Dagmar Vam i mamince. :-))

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den! To jsou novinky! Ano, čtu Vás právě v Turecku, kde mám manželovu rodinu, ale jinak bydlím v New Orleans. Koukám, že máme podobné osudy. Ráda v čemkoli poradím a doporučím. Žila jsem zde dva roky. Hodně štěstí a rada číslo jedna: začněte se učit jazyk a těšte se na milion dobrot! 🇹🇷🇹🇷🇹🇷

    OdpovědětVymazat
  4. Vas blog jsem objevila dnes, do USA (Salt Lake City) jsme se prestehovali pred mesicem po 5 letech ve Svycarsku, 2 letech ve Finsku a 1 roce v Nemecku. V Turecku jsme byli mesic na dovolene v kvetnu a preju, at se Vam tam moc libi! Ted se tesim, az deti pujdou vecer spat a ja si prectu dalsi clanky na blogu!

    OdpovědětVymazat