Posledních šest týdnů ve Spojených státech

Posledních šest týdnů ve Spojených státech

O tom, že se na začátku září přestěhujeme z USA do turecké Ankary, už nějakou dobu vím. Ovšem dlouho to nebylo oficiální a zejména data přesunu se neustále měnila, a tak to tady na blogu můžu zveřejnit až nyní. 

Vždycky jsem si myslela, že až takové oznámení jednou přijde (speciálně pokud nás B. práce pošle do destinace, co je za humny od Česka), zavalí mě velká radost. Neznamená to, že bych v Americe nebyla šťastná. Spíš bych řekla, že než jsem se do USA přestěhovala, Spojené státy jsem si velmi zidelizovala a pak mi dlouho trvalo naladit se na zdejší realitu. 

Vlastně se mi zdá, že doopravdy se mi to daří až tak poslední rok a půl, kdy mám pocit, že jsem se v USA naučila žít nejlépe, jak umím. Taky jsem skoro přestala štkát u instagramových obrázků pražského panorama a Vltavy a navíc jsem se – velmi poamericky – přestala litovat. (Dokonce už mi ani nevadí, že tady v USA musím kvůli každé blbosti popojet autem a začala jsem to dělat tak ochotně, až mě napadá, jak jsem tady hrozně zlenivěla.) 

Co tím chci ale říct je, že po skoro pěti letech je mi v Americe dobře. Moje angličtina už zní jako angličtina, ne jako poangličtělá čeština, už aspoň tuším, jak se zhruba obléknout, když je venku 77 stupňů Fahrenhaita. Mám svoji kavárnu, kde mě obsluha pozná už od dveří a v ní členskou kartičku, sklony protestovat proti koncovce –ová u překladové literatury a lehkou averzi vůči oblíbené české větě "uvidíme, však to nějak bude." Taky už neříkám "what", když něčemu nerozumím, ale nahradila jsem ho zdvořilým "pardon me?" A v mobilu mám kontakty na několik dobrých přátel.   

V momentě, kdy jsem získala aspoň jakýs takýs pocit, že jsem se v jedné zemi naučila žít, budu zase cizinka. (Že by to byl můj osud - být permanentní cizinka?)

Když někde řeknu, že se stěhujeme do Turecka, všichni se mě ptají, jestli se nebojím. K velkému překvapení tázajících říkám, že ne – nebojím. Ale náš odchod mi začíná být překvapivě líto, ačkoliv do Evropy se zároveň velmi těším. (Hlavně že budu blíž mamince a taky že si nechám konečně spravit zuby.) Poprvé mě to napadlo před dvěma týdny, když jsem byla ve městě vyzvednout formuláře na Benův nový pas. "Jsem tady v té ulici naposled?" říkala jsem si. A od té chvíle najednou "naposled" začíná být všechno ostatní. Je to dneska naposled, co pijeme Malbec na břehu Potomacu? Jedu se šekem do banky? Nabíjím metro kartičku? Je to naposled, co jdeme do naší oblíbené restaurace? Co stojím na červenou u washingtonského monumentu? Míjím Bílý dům?

Druhá věc, kterou mi teď tady v USA všichni kladou na srdce, abych si poslední týdny maximálně užila a každý den dělala něco speciálního. (Totéž mi říkali, když jsem měla pár dní před porodem). Ale stejně jako před porodem, ani dneska nevím, co speciálního by to mělo být. A tak si dávám kávu v té kavárně, co do ní chodím už skoro pět let, a píšu tento blog. 

P.S. Jen tak pro zajímavost: je tady někdo, kdo mě čte v Turecku? :)