Proč má Česko tolik sportovních talentů, když podmínky nám chybí?

Když jsem včera viděla snowboardistku Zuzanu Maděrovou a rychlobruslaře Metoděje Jílka, vzpomněla jsem si na úvahu, kterou jsem v lednu psala pro magazín e-Bonus. Ráda bych ji tady sdílela a třeba si s vámi vyměnila pár názor v diskuzi. 

Česko nemá velehory, moře, světové tenisové akademie ani rychlobruslařskou halu. A přesto dokáže vychovat olympijské vítěze a vítězky, světové rekordmany a talenty, kteří se prosazují v téměř každém sportu. Jak je možné, že malá země uprostřed Evropy překvapuje svět v zimních i letních sportech?

V zahraničí by to mohla být zajímavá kvízová otázka: Která země nemá vysoké hory, a přesto má olympijskou vítězku v superobřím slalomu v alpském lyžování i ve slalomu na snowboardu? (A velká rarita a nápověda v jednom: Je to jedna a tatáž žena.) Která země nemá jedinou rychlobruslařskou halu, a přesto sbírá medaile na dlouhých tratích? Která nemá věhlasné tenisové akademie, a přesto má v první stovce světového žebříčku několik hráčů i hráček? A která navíc dokáže konkurovat v hokeji, fotbale, biatlonu, plavání a třeba i v šermu? Kdo je to? Česko. Malá evropská země, která dokáže vyprodukovat silné sportovní osobnosti i bez ideálních geografických a ekonomických podmínek. Jak to děláme? 

V mnoha zemích je běžné, že dítě, pokud na to rodina má podmínky, nastoupí už ve třech nebo čtyřech letech do jednoho sportu, u kterého se očekává, že u něj zůstane. V Česku to chodí jinak. Děti si v raném dětství mohou vyzkoušet řadu sportů ve školce nebo ve škole – jezdí se plavat, bruslit, na lyžák, chodí se na lezeckou stěnu. To je například na amerických státních školách nemyslitelné. K tomu se v Česku přidává další výhoda odpoledních sportovních kroužků, které stojí za rok tolik co například v USA za měsíc a kam děti většinou doveze dostupná hromadná doprava. Díky ní jsou české děti samostatnější a na kroužky se dokáží dopravit samy. V zahraničí spousta dětí na žádné kroužky nechodí, protože je tam po škole nemá kdo odvézt. 

Jinak fungují v Česku i samotné kroužky. Až skoro do středního školního věku (samozřejmě s výjimkou sportů, kde se musí začít velmi brzy, jako je sportovní gymnastika) se děti nemusí specializovat. To buduje multisportovnost a ta zase univerzální fyzický základ, koordinaci, odolnost a hlavně - radost z pohybu. Dítě se neunaví, nevyhoří a má širší talentové možnosti. Možná i díky tomu pak máme sportovní „obojživelníky“, kteří umí přepnout mezi disciplínami. „Objevovali se i v minulosti,“ připomíná sportovní novinářka Barbora Černošková, autorka knihy Na svém místě. „Legendou byl Vlastimil Bubník, který reprezentoval Československo ve fotbale i v hokeji. Jaroslav Drobný vyhrál Wimbledon a zároveň reprezentoval v hokeji.“ Po revoluci to byli třeba Zdeněk Štybar, který vyhrával v cyklokrosu i na silnici, nebo olympijský vítěz Roman Šebrle, jenž se pokoušel kvalifikovat na olympiádu i v golfu. A dnes? Ester Ledecká, Martina Sáblíková... „A taky Metoděj Jílek, devatenáctiletý rychlobruslař, který nedávno překonal světový rekord na 3000 metrů a zároveň sbírá úspěchy na kolečkových bruslích,“ připomíná Barbora Černošková. 

Český sport má jednu zvláštní konstantu: sportovci přicházejí z prostředí, kde museli – a musejí – chtít uspět sami. „Kvalitní sportovce a sportovkyně nemá Česko díky dobrému systému, ale spíš systému navzdory,“ myslí si Barbora Černošková. Bylo to tak už za komunismu, kde měl sport navenek sloužit jako „výkladní skříní socialismu“, režim ho zároveň ale pevně kontroloval. Sportovci oficiálně nesměli být profesionálové, cestování bylo omezené a o účasti na turnajích rozhodovali funkcionáři. Martina Navrátilová třeba dostala povolení odcestovat na US Open 1975 až deset dní před turnajem. Už se nevrátila. Ani takový sport jako tenis tehdy nebyl možnost obživy, ale byla v něm šance – nepracovat v továrně na píchačky a třeba z komunismu utéct. V tom se samozřejmě skrývala obrovská motivace. A možná si z ní něco nesou v genech i současní sportovci. 

Politická situace je dneska sice jiná, ale podpora sportu je slabá. Chybí dlouhodobá strategie, kvalitní zázemí i profesionální trenéři. V některých sportech dodnes děti trénují nadšenci, ne profesionálové. Paradoxně i to může být klíčem k českým úspěchům. Sportovci odmalička vyrůstají v prostředí, kde musí mít vlastní, niternou motivaci – a oddané rodiče, kteří nesmí spoléhat na to, že systém věci zařídí. "Ester Ledecká je samorost, má kvalitní rodinné zázemí a tým, který jí věřil, i když si všichni ťukali na čelo, že chce závodit ve více sportech," říká Barbora Černošková a dodává: "A Martina Sáblíková? Ta nemá v Česku kde trénovat, přesto je hvězda. Obě jsou abnormálně talentované a zároveň úžasné dříčky." Jestli české sportovce a sportovkyně ženě kupředu jenom radost a hrdá touha vyhrávat nebo i věci jako peníze, případně možnost věnovat se díky úspěchům svému sportu alespoň část roku v lepším zázemí v cizině nebo tohle všechno dohromady je individuální záležitost. Česko z toho ale těží. A bohužel na to spoléhá – možná proto chybí vůle s problémy, které český sport trápí, skutečně něco dělat. 

Když jsem žila v cizině, uvědomila jsem si, že Češi mají pár vlastností, které jsou pro život venku strašně cenné. Jsme pracovití, ochotní se učit, skromní, máme nízké ego. A je tu ještě jedna věc: obrovská schopnost improvizovat. Úspěšní lidé po celém světě, a sportovci obzvlášť, musejí být pracovití, tvrdohlaví a zarputilí. Ne každý k tomu ale umí přidat schopnost přizpůsobit se podmínkám nebo z nich dokonce těžit - což Češi zvládají velmi dobře a propisuje se do i do sportu. Vzpomínám si, jak mi fotbalista Luboš Kalouda vyprávěl, že s fotbalem začínal na pískovém hřišti, protože jiné v Šaraticích, kde vyrůstal, nebylo. 

Po internetu zase koluje video čtyřleté Petry Kvitové, jak trénuje své první údery v obyčejné školní tělocvičně - na povrchu, který se ani trochu nepodobá antuce ani trávě. A přesto z těchto podmínek vyrostly osobnosti světového formátu. Možná i tohle jsou díly skládačky, které z Česka dělají na sportovní mapě výraznější bod, než by odpovídalo jeho velikosti a počtu obyvatel. A možná i to je důvod, proč bude mít naše země na olympiádě v Itálii rekordní výpravu: 115 až 120 sportovců. Česko navíc patří mezi málo zemí, které mají vyrovnanou letní i zimní olympiádu. Umíme uspět v létě i v zimě. A umíme ukázat světu talenty, co se na nejvyšší úrovni prosadí ve dvou sportech. Další jména a další zápisy do historie můžeme přidávat už od 6. února. Držíme palce, Česko. 

Psáno 5.12.2025