Benjamín má 9!

Loni jsem sem psala, že čím budou děti větší, tím víc budu chránit jejich soukromí. A chci to dodržet. Benjamínovy narozeniny si ale přece jen půjčím jako malou osobní reflexi mateřství.

Dnes, den před narozeninami, plaval na závodech poprvé v životě sto metrů. Seděla jsem na tribuně, sledovala jeho tempo, perfektně koordinované nohy i ruce a znovu zažila ten pocit, kdy se dny, co někdy trvají roky, najednou smrsknou do otázky: "Kdy se to stalo, že mám doma už devítileté dítě?"

 

Věk je jenom číslo, říká se. Pro Benjamína asi ano. Pro mě ta devítka - poslední jednociferné číslo - ale znamená něco nevyřčeného. Cítím asi, že začíná jít do tuhého. A neděje se to jenom kvůli anglickým slovíčkům, kterým přestávám rozumět, nebo kvůli školní prezentaci v Canvě, se kterou neumím pomoct. Je to i o tom, že s Benjamínem stárnu i já. Už pokaždé nejsem "maminečka" malých dětí, ale zatím zvolna – naštěstí! – se přesouvám do kategorie "máma". Ta z devadesátkových seriálů, která si o sobě možná myslí, že je pořád plná energie a snad i cool, ale svým dětem začne brzy připadat trapná. A s každým dalším narozeninovým číslem svých dětí možná trochu mizí i jako žena.  

Nedávno jsem byla s oběma kluky na obědě. Poslala jsem je obsadit stůl a sama šla pro jídlo. Vyzvedával ho za mnou i jeden muž.  A vypadal, že by mě rád oslovil. Vykročil za mnou k našemu boxu, už už do něj zatáčel… a pak v něm uviděl dva kluky. Načež bez jediného vysvětlení vycouval. 

Pobavilo mě to. Hlavně přemýšlení, jestli ho odradily děti nebo fakt, že jsou vlastně ještě malé. Zatím si nemyslím, že jako žena mizím, ale občas mě přepadne rapl, že bych se sebou měla něco dělat.  Mazat se každý večer tělovým mlékem. Proměnit roztřesený velký sval kuchyňský na vnitřní straně paže aspoň v náznak bicepsu. Nedělám ani jedno, protože kromě práce a vaření mám v životě taky doučování češtiny, rozvážení, objednávání a doprovázení na všechny dětské prohlídky, organizaci přespávaček, sbírání ručníků, plavek, ponožek, dohadování, proč nevečeříme na gauči, a pak další sama se sebou, jestli mám teda držet dekorum a důslednost nebo radši povolit, sednout si na gauč taky a podívat se na olympiádu, vždyť je to jednou za čtyři roky, taky po tom toužím a ta důslednost se nezblázní, jenom se ze své přílišné nedůslednosti nebo možná důslednosti zblázním já...

Co jsem tady ale hlavně chtěla napsat, že toto je zároveň moc hezká etapa mateřství. Není to tak dávno, kdy jsem si se sousedkou v Malajsii povídala o tom, jak těžké je přijmout, že už nikdy nebudeme chovat v náručí novorozené miminko. Dnes jsem vděčná, že moje "miminka" jsou dost velká na to, abych mohla zase dýchat. Spát celou noc. Jít si zaběhat. Pracovat. Být občas zase Janou, nejen "mami".

Těší mě, že můžu kluky požádat, aby chytli stůl, než donesou jídlo a abych se mohla spolehnout, že nikam neutečou. Mám radost, že s nimi můžu jít do divadla, kina, na koncert, sednout do letadla - někdy s kapkou studu, ale relativně bez obav a čím dál častěji jako se skvělými parťáky. Je to momentálně ještě pořád taky parádní čas dětské bezstarostnosti, ačkoliv občas už protržený složitými otázkami – co byla druhá světová válka a proč lidi bojovali, na které nemám jednoduché odpovědi. Je to ale taky čas mých čím dál častějších proher v kartách, pexesu i běhu - to poslední bolí hodně! Čas sourozeneckých hádek, pusinek od čokolády, akrobatických flipů v půl desáté večer, kdy už mi cuká oko, protože DŮSLEDNOST! :) A je to čas nekonečné lásky a věčných otázek, když kluci zavřou oči. 

Udělala jsem dost proto, abych se svými dětmi měla hezký vztah, v němž nám bude takhle příjemně, když život bude fajn, a v němž se mi nebudou bát svěřit, když se bude dít něco zlého? 

A je to teď taky čas, kdy v předvečer oslav, kdy už jsem měla dávno spát, dopisuju tento post, protože jsem přece ještě musela zabalit dárky. Teda hlavně najít začátek (nebo konec?) věčně zalepené izolepy, která většinu času slouží jako beton pro silnice a stavby. Balonky čekají na nafouknutí, vstanu kvůli nim dřív, než se kluci probudí, aby nepadly na podlahu. Proč to všechno? 

Pochopí někdy alespoň jeden z mých synů, proč jsem to dělala, jak se teď opájím tou představou radosti, kterou budou mít?  

A je to jen tohle, nebo je v tom i určitá míra pýchy, snahy ukázat své schopnosti, energii, přesvědčit sama sebe, že zvládnu nejen oslavu, tu určitě, ale celé mateřství? A u kterého narozeninového čísla dětí si budu moct říct, že jsem to zvládla, aspoň jakž takž? 

Devět let, to je půlka cesty k dospělosti. 

Ušli jsme všichni veliký kus cesty. A stejně zítra ráno budeme stát zase na začátku. 

Zkrátka rodičovství v kostce.