27.08.18

Pět fází stěhování

Je to už pět let, co jsem se stěhovala z Prahy do Spojených států. Tenkrát ještě svobodná a bez dítěte. Taky proto se mi to zdá jako minulost tak vzdálená, že už jsem dávno zapomněla, jaké to je, když je všechno vaše oblečení sbalené v igelitových pytlích na odpadky, když musíte přeskákat a přeskládat pět krabic, abyste našli aspoň jednu vidličku, když jíte na zemi ... tou jednou vidličkou. 

Upřímně, nemyslela jsem si, že naše stěhování bude tak náročné. Máme relativně malý byt a nikdo z nás, co ho obýváme, neoplývá touhou zaplňovat ho zbytečnými krámy. Navíc stěhování de facto zařídí firma, která vše pečlivě zabalí, uskladní do krabic, naloží a pošle do našeho nového domova do Ankary. Takže vlastně všechno, co musíme udělat, je roztřídit věci v naší domácnosti na tři hromady a pohlídat, abychom se u každé vešli do stanoveného váhového limitu: první část věcí zůstane ve skladu tady v USA (jeden průměrně velký sklad), druhá poletí do Ankary letadlem a měla by tam dorazit nejpozději za tři týdny (limit 300 kilo), třetí pojede lodí a přijde nám jako předčasný vánoční dárek (9 000 kilo včetně auta). 

Vlastně by to nebyla taková katastrofa, kdyby příprava neobnášela vyřešit i některé zásadnější otázky naší budoucnosti, než jestli budeme první tři týdny potřebovat otevírák na konzervy (a na kterou hromadu ho tedy hodit)Tak například: Co s dětskou vaničkou? Miminkovským oblečením? Do skladu? Nebo vzít s sebou? Druhé dítě bychom chtěli, ale pokud to vyjde, rodila bych v Turecku? V Česku? Vrátila bych se zpátky do Spojených států? Budeme tedy v Ankaře dva roky, nebo víc? A co potom? Pojedeme dál, nebo se vrátíme do USA? ... Nebo šíleně přeháním, když tohle řeším? Abych to zkrátila, je to spousta otázek, na které neznám – a logicky nebudu znát – odpovědi. Takže rozhazuju věci tak nějak podle pocitů. Nebo spíš podle toho, v jaké fázi stěhovacího procesu se zrovna nacházím:
Fáze 1 (předstěhovací):
Plánuju, jak stěhování využiju k tomu, že udělám zároveň velký úklid. Poctivě přeberu každou zásuvku. Věci, které s námi pojedou, pečlivě vydrhnu a předpřipravím tak, aby se v Ankaře mohly jen vybalit a postavit na místo. Pytle roztřídím, buď podle místností nebo podle věcí, které jakž takž patří k sobě.

Fáze 2 (stěhovací):
Ještě nejsem ani v polovině první místnosti a zdá se mi, že mi dochází energie. V jednom šuplíku najdu třiadvacet párů různobarevných silonových ponožek (ve virginském počasí prakticky nenošených). Abych je nemusela třídit, přesunu se do kuchyně, kde se mi zdá, že to bude jednodušší. Aspoň do chvíle, než otevřu šuplík s kořením, objevím čtyři pytlíky načaté majoránky, tři skořice, tři oregana ... a hned vedle osm dřevěných vařeček. Osm! Je to známka, že jsme "za vodou", nebo jsem zameričtěla víc, než si myslím, když podléhám takovému shromažďování? 

Fáze 3:
Docházím k tomu, že nejspíš platí druhá možnost. Vzedme se ve mně touha stát se minimalistkou. Beru do ruky pytel na odpadky a s vervou do něj skládám všechno, co najdu: pruhovaná trička, skleničky, tři z pěti speciálních uzávěrů na víno ... Všechno to později hodlám odvézt na charitu. Spíš než minimalismus je za tím ovšem přání, abych o žádné z těch věcí nemusela přemýšlet a nemusela je třídit. 

Fáze 4:
Přichází B., který strávil předchozí půl den balením a přípravou auta???!!! Potřebuje se ujistit, že v pytlích pro charitu není nic důležitého. Než si odskočím na záchod, vrátí do police dva ze tří reklamních hrníčků a odpudivě vyhlížející otevírák na pivo. Logo jeho oblíbené automobilky už z něj dávno vymyla myčka, ale pro B. má bůhvíproč pořád silné emoční pouto. Začnu naléhat, aby ho vyhodil, pohádáme se. Cítím se naprosto nepochopená, opuštěná a sama. Jdu se vybrečet do koupelny, chci se vysmrkat, ale nejde to, protože než jsme vyřešili téma "otevírák", Benjamín roztrhal zbytek toaletního papíru na miniaturní kousíčky a narval ho do záchodu. A papírové kapesníky nevím, do které místnosti a do kterého pytle jsem strčila.  

Fáze 5:
Klepe na mě B., ať jdu do kuchyně, nalil nám každému minipanáka slivovice, už tam stejně bylo na dně, a můžeme vychodit aspoň tu flašku. Takže jdu, ťukneme si, dělám ještě trochu naštvanou, ale udobříme se, k čertu s otevírákem, vždyť je to jedno, jediné, co chci, aby se uzdravila moje maminka a abychom do Ankary dobře doletěli. Jak tam tak stojíme, B. říká, že ten otevírák nakonec vyhodil, ty hrnky taky, měla jsem pravdu, bude toho aspoň míň. Hystecky se chechtám, objímáme se, že to dáme. Vždyť už to vlastně dávno máme. Všechno, co doopravdy potřebujeme, máme sbalené každý v jednom kufru, se kterým se zítra ráno odstěhujeme do hotelu. 

P.S. Chtěla jsem sem dát nějaké aktuální foto z našeho bytu. Ale vybil se mi mobil a nevím, ve kterém z těch pytlů na odpadky mám kabel. 

9 komentářů:

  1. Mila Jani,
    takhle uz jsem se dlouho nezasmala, vim, ze to ve Vasi situaci moc k smichu neni, ale nadhled a lehkost mysleni je asi jedinne , co v te situaci pomaha. (v tom ja take zrovna expert nejsem, ale snazim se).Znam to dobre, kdyz vyradim veci a manzel je jde "kontrolovat" a vytaha zase polovinu ven :-)) Minule jsem vyhodila starou cast KARBURATORU (to jsem musela najit ve slovniku v cestine)z nejakeho auta, co mu nekdo pred 20 lety daroval. Mel ho vystaveny v obyvaku. Bylo z toho take drama, velmi podobne Vasi fazi 4. Tu patou mam nejradci a myslim, ze tyhle stresove akce jenom upevni vztahy (tedy vetsinou :-)
    Presto Vam preji pohodu v mysli a hlavne SILNE NERVY. Cas tak leti a brzy si budete uzivat spolu zase pohodu v novem domove.
    Mamince moc preji, aby se brzy uzdravila!!!!!
    Mejte se moc fajn
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, moc děkuju a jsem ráda, že v tom nejsem sama. ... Mimochodem, taky jsem si teď musela vygooglovat, jak vlastně přesně vypadá karburátor a jak je to velké - předpokládala jsem, že na "výstavu" v obýváku se nějak nevejde. Ale teď vidím, že relativně ano. :) Už jsme v novém přechodném byto-hotelu v centru, píšu a dívám se do oken kanceláří v protějším domě. Zvláštní pocit, který znám akorát z New York City. Děkuji moc i za maminku, určitě si váš komentář přečte, chodí sem často. :) Srdečně, Jana

      Vymazat
  2. Kamarád někde četl, že člověk reálně potřebuje k životu 20 věcí. Tolik mám asi kabelek. Ale víš co? Nakonec jsme se shodly, že kdyby bylo nejhůř, tak to normálně dáme! Pokud se člověk stěhuje do zařízeného bytu, tak toho opravdu moc nepotřebuje. Všechno ostatní radím vyhodit :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ano, jsem si jistá, že je to pravda. S dítětem bych možná zvýšila počet tak na 50, ale o moc víc to asi nebude. Náhodou jsem na nás docela pyšná. Dnes nás balili a jsme v každém možném ohledu výrazně pod limitem, o mnoho tisíc kilo!!! A přitom do Turecka jsem si dala závazek, že se mnoha věcí, co si s sebou beru, ještě zbavím a že i přečtené knihy začnu posílat dál, což je zatím můj velký problém.

      Vymazat
  3. Upřímné, milé i dojímající čtení.díky Jani.
    J.

    OdpovědětVymazat
  4. :)) jako bych u toho byla :) Neustále se někam stěhovat a nevědět na jak dlouho. Balit a následně zase vybalovat. Snažit se zbavit starých věcí (u nás to jsou většinou stoletá trička s logem Ohio State University, která se doslova rozpadají v ruce)...Člověk skutečně neotřebuje skoro nic. Stěhování je otrava, ale ta radost z nového místa za to stojí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za povzbuzení! :) Mimochodem, ty trička s logem univerzit, to je na USA jedna z těch úžasných věcí. Jak jsou lidi hrdí na to, kam chodili do školy, kde strávili část svého mládí. Nebo je máte z jiného důvodu? To mě vždycky moc zajímalo!!! Já si nějak nedokážu představit, že bych chodila nebo běhala v tričku Masarykovy univerzity, no, upřímně, nedokážu si představit třeba ani Yale, ale možná proto, že jsem tam nikdy nechodila. :) A tento patriotismus mě z nějakého zvláštního důvodu míjí. Dejte vědět, opravdu se těším, až si to přečtu. :)

      Vymazat
    2. Možná je to proto, že (aspoň v mých univerzitních časech) byla všechna trička opravdu hrozně ošklivá...? Bílá/černá/jiná generická windows barva, malé, neosobní logo na levé straně na prsou a větší logo uprostřed zad, střih typu pytel, co nepadl a neslušel nikomu. Manželovu mikinu z dob kdy studoval na Middle State Tennessee University a byl hvězdou debatního týmu nosím naopak ráda, už je úplně odrbaná. Je z příjemného materiálu, v tmavě modré barvě, s potiskem přes celý předek (hranatý panáček za debatním pultíkem) a na zádech obyčejná písmena MTSU...

      Vymazat