27.09.18

5 věcí, které mě zatím nejvíc překvapily v Ankaře

Dneska je to přesně tři týdny, co jsme se přestěhovali do turecké Ankary. Překvapuje mě tady tolik věcí, že malý sešit, kam si píšu heslovité poznámky, mám skoro plný. Tohle jsou věci, které jsem si v něm několikrát podtrhla jako překvapení zatím největší. 

Krásné počasí
Od chvíle, kdy jsme přijeli, nebyl den, kdy by v Ankaře nebyla modrá obloha a nesvítilo sluníčko. Taky teploty jsou velmi příjemné. Ačkoliv je konec září, venku je pořád kolem pětadvaceti a výrazně se ochlazuje až ve chvíli, kdy zapadne slunce. Překvapuje mě to hlavně z toho důvodu, že Ankara leží v nadmořské výšce skoro 1000 metrů. Zatím nevím, jestli jsme přijeli do výjimečně krásného podzimu nebo je tady tak krásné počasí každý rok. A upřímně netuším, jak dlouho vydrží. Bohužel nedostatek deště má nevýhodu, že ve městě je hodně prachu a prašné špíny, kvůli které máme všichni doma plné nosy a mně k večeru dráždí kontaktní čočky. Mám slunečné počasí ráda, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby tenhle prach a taky cigaretové špačky z ulice spláchnul třeba jednou za týden déšť. 

Jak se tady chovají k dětem
Takovou modrou oblohu vidíme zatím každé ráno
Nedávno jsem tady psala o tom, že Amerika dává obrovský prostor mojí mateřské pýše, kdy se se mnou a s Benjamínem každý zastaví, usměje se, prohodí pár slov, vytahuje telefon a ukazuje zase svoje děti. Myslela jsem si, že nic podobného už nezažiju a teď jsem šokovaná, protože v Ankaře se děje totéž jako v Americe. Jenže zatímco Američané si drží decentní odstup a nikdy by se nestalo, aby Benjamína někdo jen tak začal lechtat na nožičkách, hladil ho po vláskách nebo měl dokonce pocit, že ho musí přikrývat dekou (toto se mi stalo minulý týden v kadeřnictví a dvakrát v kavárně), protože je mu zcela určitě zima a já jsem jeho oblečení podcenila, Turci tohle dělají úplně běžně. A občas dokonce podstrkují Benjamínovi nejrůznější sušenky a sladkosti, ačkoliv si to nepřeju a důrazně – bohužel anglicky, protože jinak to zatím neumím – opakuju NO. Zatímco ve Spojených státech se mi zdálo, že Američané své děti oblékají málo, v Turecku mám zase pocit, že lidé své děti (a hodně často i sami sebe) zbytečně nabalují, ačkoliv venku je horko. Docela mě zajímá, jaké oblečení budou místní děti nosit v zimě. 

Kolik je tady kadeřníků
Ve Virginii mě kdysi šokovalo, jak je na každém rohu mani – pedi salon. V Ankaře jsem zase vykulená z množství kadeřnických salonů, kde je v jakoukoliv denní domu neuvěřitelné množství personálu. Jeden člověk sedí na recepci, druhý myje vlasy, třetí je fénuje, čtvrý je barví a když jsem si minulý týden nechala vyfoukat vlasy, v salonu měli dokonce člověka, který nosí čaj, kafe a sušenky. Na ulici před kadeřnickými salony je často zahrádka a křesla, kde personál s klientkami, zatímco jim působí barva nebo melír, popíjí čaj, tureckou kávu, případně si společně dávají cigarety. Salonů je v každé ulici tolik, že slovo kuafor - kadeřník jsem se v turečtině naučila jako úplně první. A je zatím jediné, které jsem schopná si dlouhodobě zapamatovat. Co je zajímavé, že kadeřnické služby jsou velmi levné (za umytí vlasů, vyfoukání a styling jsem zaplatila 80 Kč), přitom salony jsou velmi elegantní, moderní a pracují s vlasovými kosmetikami jako Kérastase nebo Redken, které rozhodně levné nejsou.  

Jak děsivě se tady jezdí
Vždycky, když jedu taxíkem, říkám si, že teď už budu z okýnka pečlivě sledovat silnici a město, abych věděla, kde jsem a co se tam zhruba nachází. Jenže pak se přistihávám, jak co dvě minuty zavírám oči a ještě pevněji mačkám dětskou sedačku, zatímco se řítíme do kufru před námi jedoucího auta nebo na někoho, kdo se zrovna rozhodl přejít ulici, vyjít z obchodu, vystoupit z autobusu nebo z auta svého …  Za desetiminutovou jízdu taxíkem jsme odhadem tak pětkrát doslova milimetry od dopravní nehody. Turci v Ankaře jezdí rychle. Spousta z nich nepoužívá bezpečností pásy a v zapínání mají umístěnou sirku, aby je nevytáčel pípající alarm. Často nerespektují pruhy na silnici a už vůbec ne na kruhovém objezdu, tedy pokud se tam vůbec nějaké nacházejí. Zásadně take nedávají přednost chodcům a pokud vyloženě nevstoupíte do silnice, jenom u ní trpělivě čekáte, nikdo nezastaví. Parkují kdekoliv. Jakože opravdu kdekoliv. Vůbec si nedovedu představit, že v tomto provozu budu brzy muset začít řídit. 

Jak se tady doručuje úplně všechno
A další můj velký omyl, kdy jsem si myslela, že americké doručovací služby nemají konkurenci. Protože v Ankaře rozhodně mají. V hlavním městě Turecka vám doručí všechno od nábytku z Ikea přes nákup, na který si osobně dojdete, ale pak se vám nechce tahat ho domů v ruce, po cheeseburger z McDonald’s. McDonald’s rozváží extrémně rychle jezdící motorkáři, přičemž cheeseburgery, hranolky a Colu mají uložené v kufru umístěném vzadu na sedadle. Až zase nějakého uvidím a ideálně někde na vteřinu zastaví, tak vám ho určitě vyfotím. 

A taky jak tady nikdo nemluví anglicky.
A já turecky.

Příště! :)



6 komentářů:

  1. Zajimave a moc pekne popsane dojmy, Jani:) Tesim se na dalsi zazitky! treba tvoje turectina by mohla byt zdrojem zajimavych nebo vtipnych situaci :) (to ti nezavidim, ale ty se s tim urcite poperes) At se vse dari a mate se fajn...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, děkuju. :) Ano, určitě bude, jestli se odvážím a o nějakou se vůbec pokusím. :)) Zatím říkám jen "merhaba" a to je dobrý, to rozumí a jsou rádi. Moc zdravím, dej vědět, jak se daří vám a pro jaké další životní kroky jste se rozhodli.

      Vymazat
  2. Super článek! A btw. ve všech arabskyých zemích lidé jezdí jak blázni! A pak ještě v Portugalsku :-DD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! :) Já vím, ale přijde mi to vtipné, protože mám pocit, že jsem vlastně "v Evropě" (viz příští text). V Portugalsku jsem byla tak hrozně dávno, že jsem to zapomněla. :))))

      Vymazat
  3. Teda, to změna životního stylu:) Ale aspoň je o čem psát! S tím saháním na dítě je to zvláštní. Tady ve Virginii jsem to zažila jen párkrát - lidi si chtějí se synem plácnout. Na Floridě na něj lidi zkoušeli sahat skoro pořád, což mi dost vadilo. Než jsem stihla zareagovat, někdo mu sáhl na ručičky, na tvář....jedna paní na pláži mu dokonce bleskově natřela pusinku opal. krémem. A to jsem byla 2 kroky za ním...byla jsem naštvaná. Já sama bych na cizi dítě nesahala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Včera jsem byla na takové miniprezentaci o kulturních rozdílech, vedla ji žena, která se narodila a žije v Turecku, ale dobře zná USA. A zrovna to zmiňovala, ať se nelekneme, že tady je sahání na děti velmi běžné. A taky říkala, že Turci udržují velmi malý osobní prostor, často se "lepí" ve frontách v obchodech a všude jinde. To jsem ještě tolik nezaznamenala, ale věřím tomu. Jinak já bych na cizí dítě taky nesahala. :)

      Vymazat