23.12.18

DĚKUJI! A krásné svátky ...

Jedna z ingrediencí dobrých vztahů a tím pádem i životní spokojenosti je prý umění děkovat. Vím o tom a věřím tomu, přesto na to většinu roku zapomínám. Tedy, ne že bych neděkovala vůbec. Ale děkuju málo. Nebo nekonkrétně. 

Výrazně jsem si to uvědomila v polovině prosince. Seděla jsem zrovna ve vlaku do Prahy, cestovala do studia Sama doma, zatímco moje maminka doma pečovala o mého syna, abych já mohla prezentovat svoji práci. Udělala to naprosto automaticky, vlastně mi to očima odsouhlasila už ve chvíli, kdy mi z České televize zavolala dramaturgyně Míša Losová. Nemusela jsem ji prosit, přesto se starala. O Benjamína a taky o mně, když mi bylo oufej. Dělala to zcela samozřejmě, instinkt a láska jí, stejně jako tátovi a bratrovi, i když těm v trochu jiné podobě, zkrátka nedovolil nepečovat a nepodporovat mě. Bez nároku na to, že tuhle pomoc jednou jakkoliv oplatím.    

V tom vlaku jsem si taky uvědomila, že bych pravděpodobně nikam nejela, kdybych neměla B., který na sebe vzal finanční odpovědnost za celou naši rodinu, naše bydlení, vlastně celou naši existenci. Odchází do práce, když my s Benjamínem ráno ještě spíme (nebo minimálně ležíme) a živí nás, takže já se můžu starat jenom o dítě a domácnost, a když dítě spí, ťukat si do počítače písmenka bez velkých obav, jestli nám za ně přistane na stole nějaké jídlo. A pak je s pompou vydávat a jezdit o nich mluvit do televize. Je to velká frajeřina, za kterou mu nikdy nepřestanu být vděčná, a kvůli které zřejmě nikdy nebudu doma trvat na spravedlivém dělení domácích prací a budu zoufale oldschoolová. Nakonec, má to smysl přít se o to, kdo v sobotu po poledni vytře zem, když já si žiju svůj sen? Děkuju, B., že můžu! 

Těžko bych v tom vlaku seděla taky bez lidí, kteří mě podporují, jsou mi ochotní pomoct a udělat mi laskavost i přesto, že jsme se roky neviděli a pravidelně jim překládám dlouho slibovaná setkání, kávy, dvojky vína ...  Automaticky předjímám, že když nadhodím rychlé díky mezi přívaly slov, když ho napíšu do smsky nebo obecně na sociální síť či blog, přeberou si ho tak, že vyjadřuju svoji vděčnost právě jim. Omyl. Tak tedy: Děkuji milá Míšo Losová, že jsi mi to předminulý týden připomněla a přiměla mě napsat várku osobních děkovných pozdravů. Ačkoliv jsem jich letos rozeslala dost, stejně vím, že na všechny, co by si to zasloužili, se nedostalo. 

A tak zase budu s dovolením malinko neosobní. Děkuju vám všem, co mi svou srdečností a svým zájmem vyjadřujete podporu, co mi pomáháte, ani o tom třeba nevíte. Děkuju, že jste si koupili knížku, čtete z té miliardy a miliardy internetových stránek právě tento blog, děkuju, že mi píšete a že hlavně díky vám mám chuť psát i já, přemýšlet, co zveřejním příště a vykřesávat ze sebe to nejlepší. Děkuju vám za tu radost, co díky vám zažívám. A děkuju, že mi zachováváte svoji přízeň, i když za ni většinu roku neděkuju dostatečně. 

Přeju vám krásné svátky.
Ať je máte radostné.

:)

P.S. A ještě jednou děkuju. Děkuju tam nahoru, že s mojí maminkou všechno dobře dopadlo. Upřímně, letos jsem si nemohla přát krásnější vánoční dárek.

4 komentáře: