Lidožroutská šelma vosamělost
Jestli jste v horním menu někdy klikli na záložku "Výpisky", víte, že si dost často vypisuju z knížek pasáže, které mě zaujmou, nebo se mě jakkoliv dotknou.
Jednou je to myšlenka rezonující s mým rozpoložením nebo mu absolutně odporující, podruhé je to část mozaiky, kterou si sama pro sebe nazývám "smysl života", cosi jako další díl do skládačky, někdy taky sebeujišťující potvrzení, že hodnoty, které vyznávám, jsou ty, se kterými doopravdy souzním, jindy zase popis emoce, která se mimořádně přesně shoduje s pocitem mým. A někdy je to jenom krátké slovní spojení, díky kterému mi před očima vyvstane scéna z knihy nebo situace, za jaké jsem jí četla.
Včerejší podvečer jsem si totálně zmožená mateřstvím a nahlodaná ambicemi, jestli bych neměla otevřít počítač a ještě něco dělat, něco jiného a něco "víc" než tisíckrát opakovat "aspoň jednou si kousni, aspoň jednou to ochutnej" / "pojď to zkusit na hrnec" / "nechceš na záchod"?/, no tak v tomto rozpoložení jsem si do nekonečného dokumentu vypsala odstavec z knihy "Obsazeno" Věry Noskové. Je to nefeministické až běda; ještě tak před třemi čtyřmi lety by mě to rozlítilo, což mě zaujalo, jelikož dneska mi to přišlo uklidňující. Minimálně v tom smyslu, že mě to přimělo zavřít počítač a jít spát s jakž takž uspokojivým pocitem, že jsem udělala dost, že všechno důležité, aspoň zatím, mám.
"Hele, kočko, já něco vim a musim ti to říct pro případ, že hodláš zpívání upsat duši. V životě čeká jedna lidožroutská šelma a tou je vosamělost. Víš, vo co de. V životě. Mít jednoho jedinýho chlapa, kterej bude třeba plešatej a vobtloustlej, to je fuk, ale bude vedle tebe každou noc usínat. Když máš věrnou duši, tak ti celej svět může políbit prdel. Jenže ty sis asi vysnila, jak stojíš na jevišti a hejbáš lidem s citama, žiješ po bárech a pro mužský seš lákavej bonbón, žejo? Hele, kočko, dybych byla tvoje máma, řekla bych ti: Dcerunko, vdej se, nech si udělat pár krásnej dětiček a toč se kolem plotny."
Mimochodem, bavilo by vás, kdybych sem na hlavní stránku nějaký výpisek dala častěji?
Teda, ne že by mě to pobuřovalo, ale nesouhlasím. Poslední dobou mám takové kacířské myšlenky. Rodina = základní jednotka státu. Tak jsme se to vždycky učili a tak to je, ne? Ale v evoluci lidstva je to kousínek času...a přijde mi, že to není to, k čemu jsme byli stvořeni. Přijde mi, že to hapruje. Třeba po porodu žena nepotřebuje být sama s dítětem, potřebuje kolem sebe další ženy. Já svého muže miluji, ale někdy se ptám, proč fakt, že někoho miluji a mám s ním děti musí vést k takové provázanosti životů, financí, času, plánů. Osamělost je asi blbá, ale nemyslím, že jediný a možná nejlepší lék na ni je manželství.
OdpovědětVymazatEva.
Evo, díky! ... To je hrozně zajímavé, protože abych napsala pravdu, já taky nevím. Pořád po tom pátrám, jak to je, v jakém modelu je člověku nejlépe a proč, jak to má vypadat, aby v něm všichni byli jakž takž spokojení. Co se podle mě táhne od evoluce dál jsou lidské skupiny, v tom má zpěvačka z pera Noskové pravdu, osamělost nevyhovovala nikdy nikomu. Já si vždycky říkám, čeho se na světě nejvíc děsím a kromě nemocí, pocitu, že mě nikdo nepotřebuje a smrti je to právě to, že já nebo někdo z mých blízkých budeme sami. Hodně mě to v poslední době trápí i kvůli mým přátelům, je jich hrozně moc, kteří jsou sami, bez partnera, muži i ženy, a přestože se máme, máme přátelství a mají i přátelství jiná než se mnou, pořád je v tom jistý druh osamělosti, který se jim zajídá ... A nechtějí žít s tímhle pocitem věčně, přestože má jistě hromadu výhod. Druhá věc je, že kdykoliv koukám kolem sebe na manželství třeba i nefungující a ptám se, proč se ti lidi nerozejdou, většinou je odpověď, obzvlášť když už jsou starší, že nechtějí být sami. Nemyslím si, že jediný a nejlepší lék na osamělost je manželství, to vůbec ne, ale je to asi dost slušný lék, bohužel s velkým množstvím vedlejších účinků. Jsem sama zvědavá, jak se moje pocity vůči tomuto budou měnit v čase. Ale ze samoty budu mít strach asi pořád. Ještě mě k tomu napadá: když jsem se poprvé rozváděla, to bylo dost dlouho před blogem, měla jsem největší strach přesně z toho, že budu sama, dlouho a třeba pořád ...
Vymazat