Jak dobře žít? Zahoďte knihy osobního rozvoje, stačí vám vědět toto

Není to tak dávno, co jsem měla velmi v oblibě motivační literaturu zabývající se osobním rozvojem. Všechny ty příručky, jak být lepší, motivovanější, jak se rozhodovat, jak uspět, jak mít víc peněz, jak žít, aby byl byl člověk šťastný a aby měl na konci pocit, že prožil dobrý život.


Dnes víceméně veškerou motivační literaturu považuju za sbírku klišé, která už jsem někde četla, případně za další nástroj, aby se člověk cítil špatně - když si přečte všechno to, co nedělá nebo jaký není a jaký by být měl. Je to taková sebemrskačská věc, která člověka nutí, aby se ani chvilku nezastavil.

Filozofii a rozjímání o štěstí a smyslu života mám ale ráda pořád, to mě neopustilo. Co mi však až donedávna nepochopitelně unikalo, kolik nádherných myšlenek se skrývá v beletrii. Letos jsem sáhla už po několika důležitých knihách, které mě dosud minuly, nejspíš proto, že jsem dávala přednost buď nějakému instantnímu dobovému trháku alá Šifra mistra Leonarda nebo právě těm tunám motivační literatury. Najednou mi ale opravdové knihy začaly chybět a já zjistila, že se v nich skrývají doslova filozofické poklady. Tak třeba tyto z knížky "Na východ od ráje". Tolik moudra! Dočetla jsem ji už skoro před čtvrt rokem, ale pořád ve mně rezonuje a pořád mám pocit, že mi dala víc než jen pár hezkých hodin u čtení. 

Dnes jsem si dělala pořádek ve výpiscích. Zatrhla jsem se v ní hodně pasáží, ale opravdu ráda bych si v paměti uchovala aspoň tyto tři.

"Uprostřed nejistoty jsem si jist, že lidé pod povrchovou vrstvou křehkosti chtějí být dobří a chtějí být milováni. Samy jejich neřesti vyplývají většinou ze snahy dosáhnout lásky zkratkou. Když se člověk ocitne na prahu smrti, nezáleží už na jeho talentu, vlivu a géniu, neboť umírá-li nemilován, vidí svůj život nutně jako prohru a umírá se mu strašně. Připadá mi, že jestliže se vy či já musíme rozhodnout mezi dvěma směry myšlení či jednání, měli bychom pomyslet na svoje umírání a snažit se žít tak, aby naše smrt nepřinesla světu žádné potěšení. Známe jen jeden příběh, o který jde. Všechny romány, všechna poezie jsou založeny na nikdy nekončícím zápasu dobra a zla v nás samých. A napadá mě, že se zlo musí rozplozovat vždycky znovu a znovu, kdežto dobro a ctnost jsou nesmrtelné. Neřest má vždycky novou a čerstvou mladou tvář, kdežto ctnost je velebně ctihodná jako nic jiného na světě."

...

Dítě se může zeptat: "Oč vlastně na světě jde?" A dospělý muž nebo žena si mohou položit otázku: "Kam svět směřuje?" Jak skončí, a když už jsme u toho, oč vlastně jde?" Já věřím, že na světě jde pořád o jednu a touž historii, jenom o tu jednu, která nás stále děsí a inspiruje, takže žijeme v pokračujícím seriálu ustavičného uvažování a údivu. Lidé jsou lapeni - svými životy, svými myšlenkami, svým hladem a ctižádostí, svou lakotou a krutostí i svou laskavostí a velkomyslností - do sítě dobra a zla. Tohle je myslím jediný příběh, který známe, o rovinách citlivosti a inteligence. Ctnost a neřest tvoří osnovu a útěk naší první vědomé zkušenosti a budou tkanivem i té poslední, bez ohledu, jak dokážeme změnit tvář krajiny, řek a hor, ekonomiku nebo společenské mravy. O nic jiného nejde. Každému člověku, jakmile setřese prach a rmut svého života, zbudou jenom tvrdé a jasné otázky. "Žil jsem dobře, nebo špatně? Způsobil jsem nějaké dobro - nebo zlo?" 

...

Po dvou letech jsme cítili, že se můžeme pustit do vašich šestnácti veršů ze čtvrté kapitoly první knihy Mojžíšovy. Moji staří páni se mnou souhlasili, že na rozdílu těch slov ohromně záleží - "panovati budeš" - a "panuj". A nakonec jsme vydolovali tohle zlaté slovo: "můžeš". "Můžeš panovat nad hříchem, můžeš ho překonat."
... Samuel řekl: "Proč je to slovo tak důležité?"
... Leemu se roztřásla ruka, když doléval do něžných koflíků. Vypil svůj jediným douškem. "Copak to není jasné?" vykřikl. "Americký standardní překlad lidem přikazuje vítězit na hříchem, a hřích můžete pokládat za nevědomost. Jakubovský překlad slibuje "panovati budeš" a říká tím, že lidé nad hříchem určitě zvítězí. Kdežto hebrejské slovo, slovo timšel - můžeš dává možnost volby. Znamená volnou cestu. A svaluje tak všechno zpátky na člověka. Když platí "můžeš", platí zároveň i "nemusíš". Nechápete?
"Ano chápu. Ale proč vám to tedy připadá tak důležité?"
"Ach, chystám se vám to povědět už dávno. Každá písemná památka, která ovlivnila myšlení a životy nesčetných lidí, je důležitá. A teď si uvědomte ty miliony příslušníků různých sekt a církví, kteří slyší příkaz "panuj", "zvládni" - a soustředí se hlavně na poslušnost. A další milióny slyší "panovati budeš" a cítí v tom předurčení. Ničím, co sami udělají, neovlivní předurčený výsledek. Ale "můžeš" - to přece dává člověku velikost, staví ho to naroveň s bohy, protože i ve své slabosti a špíně a krvi bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Může si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a zvítězit!"
Adam se zeptal: "Vy tomu věříte, Lee?"
"Ano věřím. Věřím. Jak je snadné vrhnout se z lenosti nebo ze slabosti do klína božsva a vymluvit se: "Nedalo se nic dělat, bylo to "předurčeno". Ale představte si tu slávu volby! Ta dělá člověka člověkem. Kočka na vybranou nemá, včera musí vyrábět med. Není v tom nic božského."





Photo by João Silas on Unsplash