OKAMŽIK RADOSTI: "Už by měl" a jiné "správnosti", které kazí pohodu

31.10.25

"No tak s tebou spí v posteli, no. Však do osmnácti tam ležet nebude," řekla mi kamarádka, dětská psycholožka, před mnoha lety. Benjamínovi, mému prvorozenému synovi, mohly být možná dva roky. (Dnes má skoro 9.) Spával s námi tehdy v posteli a já jsem pod tlakem čeho přesně nevím, ale nabyla dojmu, že je to špatně a měla bych to okamžitě změnit. 
Několik týdnů jsem se pak o to neúspěšně pokoušela. Tehdy jsem to nevěděla, dneska si myslím, že mi kamarádka dala jednu z nejlepších rad do mateřství, kterou se konečně začínám občas - většinou když mi dochází energie, dech, trpělivost a tak nějak všechno - řídit: nech to být, však ono si to sedne. 

Tento týden jsem byla s dětmi u holiče. Ani jeden z mých kluků nemá rád stříhání. Benjamín už se naučil ho tolerovat, ale Oliver ještě ne. Dodnes mi u stříhání musí sedět na klíně a já ho jednou rukou hladit po zádech a druhou ruku držet napnutou ve vzduchu s puštěným telefonem, na kterém hraje Prasátko Peppa nebo Minecraft. 

"Už by to měl zvládnout sám, je předškolák," říká okolí. Anebo taky: "Správně bys ho tam měla posadit a na nic se ho neptat." A... asi ano, asi měl, to souhlasím, o "správnosti", už bych ale polemizovala, protože o tom, kdy je "správně" sedět sám v kadeřnickém křesle, nemám ponětí. Věřím, že nutit Olivera to "zvládnout" bez klína a dívání by jistě přineslo posun – někdy. Do té doby bych sebe i jeho nervovala při každém stříhání, on by pláčem a vztekem rušil všechny včetně kadeřnice, která by vzpouzejícího se chlapečka měla "nějak" ostříhat." (Vůbec bych se nedivila, kdyby mi řekla, že příště už to dělat nebude.) Stálo by to tolik nervů, křiku a času (na klíně s telefonem to trvá 7 minut), že jsem si uvědomila, že mi to za to nestojí. Vím, že jednou si na to křeslo sedne, sám, hrdý, že to zvládne, stejně jako Benjamín. Jestli to bude za dva měsíce nebo za dva roky, záleží na tom vlastně? Když si počkám, odolám tlaku, že "by měl", stane se to tak jako tak, a bez stresu, prudy a pláče. 

Potěšilo mě, že jsem dokázala odolat "mělabychům" a čekám. Přála bych si tuto netlačící, vyhnívací taktiku aplikovat i v jiných oblastech. Ale je to teda zatraceně těžké. Nejvíc mě kupodivu nezrazuje okolí, ale vlastní mozek: "Už bys měla." Hm, měla, ale čekám, mu neumím odpovědět skoro nikdy. Ale teď jsem si tady napsala povzbuzení a připomínku - tak třeba?  


Novější příspěvek
Starší příspěvek
1 komentář