Otevírám tabu: O víře v Boha

Navzdory tomu, že dneska se veřejně mluví úplně o všem, jsem přesvědčená, že dvě tabu pořád existují – peníze a víra. Sama se jim taky vyhýbám, a tak jsem si řekla, že je čas aspoň do jednoho sáhnout a vlastně si ohledně něj taky utřídit myšlenky.


Přiznám se, že o tématu víry se chystám psát už dlouho, ale nějak jsem nemohla najít odvahu. Až jste mě inspirovali vy. Pamatuju si, jak jsem tady loni psala o svých problémech se zády a jeden z komentářů byl ve smyslu, že "jsme si za tebe dali Otčenáš". Kromě toho, že jsem v tu chvíli byla nevýslovně vděčná, jsem se taky přestala bát, že když napíšu, jak to mám já, tedy že věřím a modlím se, budu znít příliš ezotericky, snad až směšně.

Vyrostla jsem ve věřící rodině, kde se každou neděli chodilo na mši. Několik let jsem dokonce chodila do náboženství, kde jsme četli dětskou verzi Bible a snažili jsme si ji vykládat. Základ víry v Boha a to, že před spaním řekneme aspoň drobnou modlitbičku (Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku ...), mi byl dán podobně jako základ jiných dobrých návyků – že si čistíme zuby, že když jíme, sedíme celá rodina u stolu, že když nakrojíme čerstvý bochník chleba, uděláme přes jeho zadní stranu podélně kříž a v duchu poděkujeme. S výjimkou návštěvy nedělních mší, které pro mě bohužel v devětadevadesáti procentech případů nenabízejí prakticky žádný důvod, abych byla jejich součástí (stejně jako celá církev), praktikuju většinu návyků souvisejících s vírou dodnes. 

Což však nic nemění na tom, že za dobu, co jsem vyrostla, mě potkalo několik krizí víry. Mnohokrát ji způsobil fakt, že i já coby racionální člověk mám problém stoprocentně se otevřít něčemu, co neodpovídá zdravému rozumu, intelektu, co věda nezměřila, ale spíš postupně vyvrací. Mnohokrát jsem si kladla a kladu otázku, jak doopravdy plně přijmout to, co nemůžeme vidět, dokázat nebo čeho se nemůžeme dotknout, jak potlačit skepticismus a praktičnost a hlouběji se oddat tomu, co je víra především - neracionální praktikou plnou otazníků, přičemž odpovědi dost pravděpodobně nikdy nepoznám. Druhý důvod, proč mě potkávají krize, že jak stárnu, přirozeně se stupňují i moje pochybnosti o světě a můj pohled na něj. Čím dál častěji mi přijde ošklivý a krutý. Nejde jen o to, že existují všemožné těžké nemoci, že umírají lidi, které mám ráda, ale spíš o to, jak si lidi navzájem ubližují, jak ubližují zvířatům, přírodě. Jako by to bylo málo, že je život těžký sám o sobě, my vymýšlíme, jak si udělat ještě těžší. A tak trpím, když přemýšlím o tom, jestli by Bůh toto dopustil. Protože ačkoliv je to v Bibli vysvětleno, zdráhám se věřit, že doopravdy ano, že dopustil. 

Na druhou stranu, kdykoliv si uvědomím, jak neuvěřitelná shoda okolností vede ke vzniku člověka, jaký zázrak to je, nezdá se mi, že naše krátká a poměrně nevýznamná existence na tomto světě je "to všechno". Při takových myšlenkách, mi existence Boha zase připadá jako ta nejjasnější věc na světě. Pamatuju si, že když jsem byla těhotná, vůbec jsem nepochybovala. To bylo boží dění přímo v mém těle. Bůh pro mě přitom dávno není vousatým mužem na obláčku ze seriálu "Byl jednou jeden život", není to ani žádná jiná entita s lidskými rysy, ale spíš jakási energie, která drží všechno pohromadě a která snad zařídí, že až jednou umřu, nebude to úplný konec. Protože jaký smysl by mělo všechno moje snažení a pachtění na tomto světě, kdyby to za pár let mělo všechno skončit? Otevřeně přiznávám, že bez této naděje bych nepřežila ani den a divím se všem, kteří to dokáží. Protože pro mě je víra pojistka a záchrana – v mém případě hlavně útočiště pro nejsložitější pocity, radosti a traumaty, přes smutky, před komplikovaným světem, kde jeho komplikovanost je podle mě zásadním důvodem, proč hledat útěchu někde mimo něj, před strachem z toho, co bude. A co bude až – nebude. Neznamená to, že se na smrt těším nebo se jí nebojím. Bojím. Hlavně toho, že přijde příliš brzy. Dřív, než stihnu prožít dost. 

V Česku mám řadu přátel, kteří nejsou nijak zbožní. Ale asi taky jak stárnu, zdá se mi, že víc mám těch, kteří začínají v něco věřit. Nebo spíš: chtěli by věřit a nevědí, jak to udělat. Nedávno se mi jedna kamarádka oznámila, že mi moji víru a naději s ní spojenou dokonce závidí (ano, použila přesně toto slovo) a ptala se mě, jak to má udělat, aby věřila. Jestli jí můžu dát nějakou radu. "Nevím," říkala jsem. Nemám návod, žádné takové to časopisové jedna až pět. Možná to prostě zkusit? Pomodlit se, klidně když je vám zle, poděkovat, když je vám dobře. Nemusí to být Otčenáš, stačí prostě promluvit – s kým vlastně? Já taky nevím, s kým to vlastně hovořím, jestli je to božství nebo moje psyché. Nebo moje psyché, které má na svědomí Bůh. Ale k víře podle mě patří i tohle: zkoušet, vybírat, co se hodí, poznat, co funguje, a to pak praktikovat, ačkoliv to třeba bude daleko od toho, co jste si pod vírou kdy představovali. Prostě stvořit a poskládat si svoji vlastní podobu víry a na tu se soustředit. Pokud vám to bude dávat smysl, pak – aspoň tak jak to chápu já – odvažuju se říct, že jste našli Boha.




Photo by 
Kent Pilcher on Unsplash