Co psát v náročných časech a co vám dělá radost?

Celé tři dny jsem se těšila, až moje dítě odpoledne usne a já budu moct dokončit další příspěvek na blog. Teď sedím už dvaapadesát minut v kuchyni, hodiny odtikávají a já nejsem s to dokončit větu, se kterou bych byla spokojená. 

Otevřela jsem několik článků, co tady mám rozepsaných a plánovala jsem dodělat. Nejsem příliš spontánní. Většinou než vypustím nějakou myšlenku nebo text, zraje to ve mně a skládá se dohromady několik dní, někdy i týdnů a někdy i let. Obdivuju lidi, co píší příspěvky stylem "dneska jsem si uvědomila, že ..." nebo natáčí videa, ve kterých ze sebe sypou moudra automaticky a dává to smysl. Já to tak nemám. Stejně tak netuším, co to znamená "nedostatek inspirace". Nic takového mě v životě myslím ještě nepotkalo. Mám tolik témat, která bych minimálně ráda naťukla, ale všechna mi ve srovnání s tím, co se teď skloňuje všude kolem připadají nějaká ... fádní? Zbytečná? O ničem? 

Dneska mi tak Benjamín evidentně nechává prostor pro to, abych nic nepsala, šla si uvařit kafe, číst, poklidně mlčela a přemýšlela, aby tu za pár dní mohlo přistát něco smysluplného - pro mě i pro vás. A tak mě napadlo se místo ťukání dalších zbytečných písmenek zeptat vás: je něco, co v těchto dnech čtete rádi, co by vás zajímalo tady na blogu, případně, a to je otázka asi nejdůležitější:

Co vám v těchto dnech dělá radost? 

A já začnu, ano? :)

Jsem tady v Turecku neuvěřitelně pyšná na nás Čechy! Jsem pyšná, jak se stavíme k situaci, ve které jsme, opravdu zodpovědně, jak chráníme sebe, ostatní, jak si pomáháme - s rouškami, nákupy, věcmi nabízenými zdarma, jak ohleduplnost trumfuje peníze, výkon, kapitalismus, jak dobré zprávy na mých sociálních sítích válcují brblaly. Jak to tak sleduju v USA a žiju v Turecku, v obou zemích  je situace úplně jiná a Česko by mohlo jít příkladem. Jsem z toho vážně pohnutá a dojatá. 

Možná proto mi nejde psát? 



Děkuju za vaše příspěvky, opatrujte sebe a opatrujte si malé radosti a pýchy. :)