Milý Olivere, ...

... Když se narodil Benjamín, napsala jsem mu dopis o tom, co bych byla ráda, kdyby si odnesl do života. Říkala jsem si, že něco podobného sepíšu i Oliverovi. Jenže dny po jeho narození letí tempem, že mám někdy pocit, že se v nich stihnu sotva nadechnout. A tak jsem to odkládala, že odpoledne, zítra, pozítří ... Těžko říct, jestli by na to vůbec došlo, nebýt uzávěrky v časopise Glanc, kde mám můj pravidelný sloupek a šéfredaktorku Janu, co mě povzbuzuje, dává mi volnou ruku a co mi věří, že deadline neprošvihnu. Tak neprošvihla jsem - a v červnovém čísle vyjde tento dopis mému Oliverovi. 

Milý Olivere,

dneska je ti patnáct dní, ležíš tady vedle mě, na čele dvě zaschlé kapky od mlíka, mírně vypouklé bříško, spinkáš a já vím, že bych to psaní měla urychlit, protože těžko říct, jak dlouho ti to vydrží. Můžou to být tři hodiny, ale třeba taky jenom tři čtvrtě. Než se narodil Benjamín, tvůj starší bratr, napsala jsem mu dopis, takové věci, co bych chtěla, aby si odnesl do života. A říkala jsem si, že jeden napíšu i tobě, akorát jsem trochu podcenila, že teď jste dva, den má pořád jenom dvacet čtyři hodin, a to není dost ani na kojící, vařící, uklízecí a do myčky skládající směny, natož tak na seriózní myšlenky a jejich zapsání. A tak k tomu využívám uzávěrku časopisu, obávajíc se, že jinak bych svůj slib nikdy nesplnila. 

Pořád mi přijde neuvěřitelné, že už navždycky budeš do kolonky místo narození vypisovat "Ankara, Turecko" a pořád nemůžu plně pobrat, do jak zvláštní doby ses narodil. Na porodním sále bych osamělá, v roušce, nohy řemeny přikurtované k porodnímu křeslu přísahala, že tohle celé se mi jenom zdá a v reálu to bude úplně jinak, klidnější, poetičtější, nejlepší, jako to chce každá máma pro své dítě, ale pak jsi vykouknul na svět a všechno to divné, co se dělo a děje bylo a je úplně jedno. Z porodnice jsem šla osm hodin po porodu, s nohama doširoka od sebe, kalhotky vycpané tou nejtlustší vložkou, která existuje, a přesto si nevzpomínám, že bych kdy kráčela hrději – to proto, že jsem si v ruce nesla tebe, Olivere, přesvědčená, že o co náročnější jsi měl příchod na svět, o to hezčí budeš mít život. Víš, aby se to vyrovnalo. Když se na tebe dívám, slibuju si, že pro to udělám všechno, všecičko, ale těžko říct, jestli na to budu stačit a jak úspěšná budu, když ti vlastně dost zavařuju už od samého počátku. Dvě země, do kterých patříš, nebo vlastně tři?, dva jazyky, kterými zřejmě budeš mluvit, dva přístupy úplně všemu, které někdy nemůžou být rozdílnější. Dovedu si představit, jak často budeš zmatený. Vždyť zmatená jsem já, a to jsem o třicet sedm let starší. Když na to pomyslím, ovládne mě strach. Nejen že zopakuju spoustu chyb, co udělali moji rodiče a jejich rodiče taky, i když se budu sebevíc snažit, ale že jak se budu snažit, budu tě cpát do představ, se kterými nebudeš souhlasit, cest, po kterých nebudeš chtít jít ... A vím, že to budu dělat, protože se prostě nedokážu smířit s tvrzením, že to, jestli se dítě "povede" je sázka o loterie, že na výchovu neexistuje patent a nechat věci plynout. A tak zatímco tě kojím, čtu chytré knihy o tom, jak tě s Benjamínem vychovávat a ukotvit, naučit tě děkovat, omluvit se, být samostatný, nesednout si na zadek z falešné autority, věřit v to, že svět je v zásadě krásné místo, kde se ti většina lidí snaží porozumět a taky sobě se snažím poradit, jak poznat, na co máte talent a v tom vás podporovat, jak spravedlivě rozdělovat pozornost a lásku, abyste nemuseli řešit, jestli toho druhého náhodou nemám radši, protože vás mám ráda oba stejně. Ano, už dva týdny vím, že i největší láska se dá ještě zdvojnásobit. 

Mimochodem, když jsme u toho, Benjamín tě zbožňuje. Tvoje nožičky. Ručičky. Pupík. Hlavičku. Do všeho ti šťouchá prstem a směje se u toho, až si někdy lehne na zem a radostně kope nohama. Trochu se bojím, aby někdy nešťouchl příliš, ale neodtahuju ho, když tě mačká a pusinkuje, doufajíc, že tohle je základ, abyste k sobě pořád měli tak blízko, aby mezi vámi nevznikla žádná propast, abyste se chtěli a uměli stisknout i ve chvíli, kdy já už tady třeba nebudu. Jste moje všechno, ačkoliv kolem šesté sedmé večerní hudruju, jak je možný, že za čtyřiadvacet hodin máme zase pračku prádla a proč se "boban" staršího hlásí o slovo zrovna ve chvíli, kdy si malý načural na hlavičku a na plotně vře kaše. V tu chvíli bych dala cokoliv za to, kdyby mě mohli transportovat na "happy hour" do nějakého baru k Proseccu, kam děti nesmí, já si mohla vzít počítač a psát. Anebo kdybych si teď hned mohla jít lehnout do postele, prospat úplně celou noc a na své polovině, nikoliv půlkou těla na nočním stolku.   

Když jsem před třemi roky skládala dopis Benjamínovi, ctižádostivě jsem v něm psala, aby se učil jazyky, nechal si vyprávět rodinnou historii, nekouřil ... a spoustu dalších věcí. Ne že bych tyhle věci a taky ty o odstavec výše nechtěla i pro tebe, pořád mi přijdou svým způsobem důležité a stále mám ambice vám je vštěpovat, ale jak jsem teď starší a poztrácela jsem hromadu volného času vymýšlet ti životní náplň, ještě důležitější mi přijde napsat ti něco jiného. Přála bych si, abys věděl, že ať jsem, jaká jsem, a že já někdy umím být všelijaká, a hlavně vzteklá, když jsem nevyspalá a hladová, miluju tě, miluju vás oba a snažím se dělat všechno proto, abych vám porozuměla a pomohla a abyste nikdy neměli strach za mnou přijít a říct mi cokoliv; snažím se prostě být ta nejlepší možná máma. A vlastně ještě jednu věc: když se na tebe dívám, hlavně když otevřeš oči – věř na zázraky, prosím. Protože jeden z nich jsi, Olivere.

Tvoje máma