Koho jsi volila?/Koho bys volila?

Před třemi týdny jsem se stala americkou občankou a tohle měly být moje první prezidentské volby. Jak to udělat, abych mohla volit, jsem začala zjišťovat hned ve chvíli, kdy jsem po přísaze a slavnostní večeři v mexické restauraci dorazila domů do hotelu. Tam jsem záhy zjistila, že letos už to nestihnu.  

Aby Američané mohli volit, musí být na rozdíl od Čechů nejdřív registrovaní, tedy přihlášení k volbám. Ve Virginii, kde jsem byla naposledy rezidentem, to jde i on-line, ovšem registrace se uzavřely už 15. října, tedy pět dnů předtím, než jsem obdržela potvrzení o tvz. naturalizaci.

Od té doby se mě všichni ptali a ptají, jak budu volit, jak jsem volila anebo jak bych volila, kdybych tedy mohla. 

A já mlčím. Nevolila bych? Nemám snad názor? Nebo se za něj stydím, že se bojím odpovědět veřejně? 

Volila bych. A mám i jasno jak. Dokonce jsem si k tomu pár dnů před volbami udělala poznámky, že o tom napíšu blog. Přišlo mi, že nemůžu jinak. Ještě jak jsem byla nabitá zážitkem z Prahy, o kterém píšu tady, pobytem v USA a získáním občanství, zdálo se mi, že když budu mlčet, půjdu proti sobě. Ve volební den, kdy mi přišlo několik dotazů a řada mých přátel si plnila sociální sítě fotkami, pečetěmi "I VOTED", názory a vyhrocenými debatami, musela jsem vynaložit hrozně moc sil na to, aby můj názor zůstal jenom doma. Někdy je tak těžké přemoct vlastní cit, emoce, mlčet a uvědomit si, co je podstatné: že sem tam ještě publikuju v médiích, říkám si novinářka a ačkoliv nepíšu o politice, není vyloučeno, že o ní nikdy psát nebudu. Vlastně abych byla úplně fér, nechci se tvářit, že by mě to nelákalo. Předevčírem, včera i dneska jsem si několikrát v hlavě promítla scénář, kdy jsou moje děti už trochu větší, někde v bezpečí a já jsem v terénu a můžu reportovat. 

A tyhle sny, ať už se v budoucnu vyplní nebo ne, znamenají mít nadhled a nepodlehnout pokušení říkat a psát věci, kterých bych mohla litovat. Takové pokušení mám a vždycky ho mít budu. Mají ho podle mě všichni v médiích. A čím bude svět polarizovanější, tím víc se s ním budu potýkat. S touhou říct, jak to vidím, zapojit se do diskuze, ano, přiznávám, někdy taky s cílem to tomu druhému “natřít”, triumfovat nad ním nebo posunout písmeny věci tam, kde bych je sama ráda viděla. 

Mlčet je v této době čím dál častěji mimořádně vysilující. Ale dokud o sobě – teď sice občas, ale přece  – píšu, že jsem novinářka nebo mě s tímto titulem můžete najít na stánku, zůstanu, aspoň navenek, novinářkou. Tichou pozorovatelkou. Dotazovatelkou. Zapisovatelkou. Nikoliv aktivistkou.